Archiv pro rubriku: Povídky

Pokusy o literární činnost :)

Dar Matky – první část

Po čtvrtroční odmlce jsem opět usoudil, že bych mohl něco málo uvést do publikovatelného (zda čitelného, ať soudí někdo další) a nechat to odeslat do nulo-jedničkového éteru. Není to celistvý příběh, jen část. Důvod? Oh, just a stupid one, the story is still (sometimes) being written. So be patient. Please.

Díval se na noční nebe. Od vesnice vál mírný větřík, klidný jako dech spících lidí. Zaposlouchal se do hlasu Matky, který k němu promlouval z trávy, jež mu rostla u nohou, ze stromů, které nechal sto kroků za sebou. Zaslechl ho i od ptáka, letícího vysoko na noční obloze. Všechny ty hlasy mluvily o životě. O daru Matky, který dostaly a který vrátí, až přijde jejich čas, jež jim Matka určí. Všichni to chápou, všichni, kterým Matka vdechuje život již tisíce let. Jen lidé ne. To říkal i sám Huan, který Jiřího vychoval a naučil ho vše o Matce a jejím dílu. Vše o přírodě, která byla vším, blahem, dobrem a řádem.
Kolem Jiřího proběhl vlk. Slyšel, jak měkké tlapy dopadají na vysokou trávu, která se ohýbá pod vahou silného těla šelmy. Prvního vlka následovala smečka šedých těl, stínů ženoucích se nocí k malé osadě lidí. Ach, Matko, lidé, ti, kdož hřeší, a za své hříchy se dočkají trestu.
Nocí se neslo dlouhé vytí. Vůdce vlků svolával celou smečku k útoku. Kruh kolem osady se pomalu zmenšoval. Teď nastal i Jiřího čas. Kamenný nůž za opaskem čekal na svou hostinu, kterou mu Jiří dopřeje. Jiřího tělo, jeden dokonale fungující organismus, výborně spolupracující soustava svalů, šlach, kostí, vazů, cév a nervů se pomalu měnila v krvelačnou bestii. Jiří věděl, že teď nastává čas lidí, těch, kteří hřeší proti Matce.

Celý příspěvek

Maturita

V době, kdy jsem studoval na střední škole (dnes mi to občas připadá strašně dávno, slovy tři roky zpátky) jsem měl nepříjemnou povinnost – maturitu. Její součástí byla povinnost méně nepříjemná (alespoň pro mě), a to slohová práce. Netuším, jaká to zvrácená síla mě nutila brát do ruky tužku a papír, abych pak část svých nápadů přenesl na bílý arch, který kdysi býval stromem, nicméně skrze toto nutkání mi slohová práce přišla jako světlý okamžik temného konce čtvrtého ročníku. Jednoho nehezkého dubnového jitra nebylo zbytí než vyměnit pohodlné triko a rifle za košili s kravatou, kalhoty, vestu a sako, a takto oblečen odebrat se ne do věčných lovišť, ale do školy. Čtyři hodiny jsem strávil v teple školní třídy s perem v ruce snaže se vyždímat ze sebe to nejlepší. No, subjektivně zhodnoceno, nestálo to za moc, přesto jsem se před dvěma dny rozhodl, že zavzpomínám na starý dobrý den, vzdálený bez měsíce tři roky, vybavím si co nejvíc ze své maturitní práce, abych ji mohl znovu napsat, co nejvíc podobnou té, která byla ohodnocena známkou jedna. Přeji pevné nervy.

Karel seděl na židli a protáčel mezi prsty propiskou. Už několik minut pročítal čtyři možná zadání maturitní slohové práce, z nichž si jedno měl vybrat a během čtyř hodin, ze kterých už mu několik minut zmizelo, splnit, jak nejlépe mu jeho um dovolí. Nevěděl, který útvar si vybrat, na práci se nijak nepřipravoval, spoléhal na pomoc shůry, která ho zatím vždy z problému dostala. Na hodinky se nedíval, nechtěl vidět, kolik času mu už zabralo bezvýsledné zírání na malý papírek pokrytý desítkami černých písmen. Zaposlouchal se, podle šustění propisek o papíry poznal, že většina jeho spolužáků již píše.
Vlastně je to jedno, hlavně něco napsat, cokoliv, co nebude úplným propadákem, i se čtyřkou se dá odmaturovat. V hlavě mu znělo ono známé a mezi studenty neustále opakované „nejdřív jestli, pak až kolik“. Publicistický útvar? Nikdy! Úvahu také zavrhl, znal svého češtináře, známého svou chorobnou posedlostí chytat člověka za slovo a dělat z něj nemyslícího tupce před, když ne světem, tak alespoň celou třídou. Vyprávění? To neznělo špatně, něco by se snad vymyslet dalo, téma vypadalo docela přijatelně.

Ach bože, kdybych studoval
a zamlada v té době rušné,
na dobré se jen mravy dal,
měl bych dnes dům a lože slušné.
Byl jsem však dítě neposlušné,
za školu prchal, jak se dalo.
Teď už to nenapravím, už ne.
Srdce mé jak by mi usedalo.

(Francois Villon, Závěť)

Celý příspěvek

Zrcadlo

Opatrně si oblékal šedé triko. V levé ruce, jejíž kůže byla rozryta půl palce širokou jizvou lemovanou spoustou malých jizviček zanechaných stehy, nepříjemně zacukalo, bolest se nervem rozlétla až do ramene. Po roce stráveném rehabilitacemi ho ruka stále bolela, věděl, že se bolesti už nikdy nezbaví. Dosedl na postel a začal zvolna vsouvat nohy do džínů. Ačkoliv kolenem pohnul jen neznatelně, ostrá bolest mu vyplnila vnitřek kloubního pouzdra, bolest v koleni byla silnější než v ruce. S dalšími bolestmi si oblékl fleecovou mikinu. Vyšel z bytu a nazul si staré botasky. Skoro by už potřeboval nové, ale připadalo mu, že nemá smysl si kupovat další boty. Tkaničky si nezavazoval, zvykl si chodit v rozvázaných botách. Zamkl a podíval se na hodinky. Šest dvacet devět. Autobus pojede za osm minut, měl dost času, nebude muset spěchat a zápolit s bolestí. Z rohu chodby zvedl necelého půl metru dlouhou větev s ostrým koncem. Dřevo za dlouhé měsíce vyschlo a ztvrdlo. Pevně uchopil větev do ruky. Dlouho trvalo, než našel kus dřeva, který by mu vyhovoval. Svistnutí rozdělilo prostor na dvě části. Schoval větev pod bundu a ujistil se, že není vidět a cestou nikde nevypadne.

Celý příspěvek

Rozsudek

Soudce : „ To je velmi brutální čin. Pokud chcete, aby vám byl trest poněkud zmírněn, musíte nám vysvětlit motiv svého činu. “
Obžalovaný muž : „ Když ona byla tak omezená, že jsem ji prostě musel zabít. “
Soudce : „ Vždyť to, co nám teď říkáte, váš čin ještě přitěžuje. Jestli nechcete, aby vás přísedící
už napřed odsoudili, pak nám předložte alespoň jedno polehčující vysvětlení. “

Nato se obžalovaný muž rozhovořil.
„ Bydlíme ve 13. poschodí jednoho vysokého domu. V prvním poschodí žije rodina hotelového portýra, která má dvě děti, které ale zůstaly od přírody neobyčejně malé, 12 letý měří 80 cm a 19 letý pouze 90 cm.
Jednoho dne jsem přišel domů a moje žena říká : „ V rodině našeho portýra je něco špatně. Ty jejich děti jsou praví pyrenejové. “
Já říkám : „ Ne, ty myslíš, že jsou pygmejové. “
„ Ne “, říká moje žena, „ pigmej je látka, kterou má člověk pod kůží a tvoří se z ní pihy. “
Já říkám : „ To je pigment. “
„ Ne “, říká moje žena, „ pigment je to, na co psali staří Římané. “
Já říkám : „ To je pergamen ! “
„ Ne “, říká moje žena, „ pergamen je, když básník začne něco psát a pak to nedokončí ….“
„ Pane soudce, musíte ocenit, že jsem se ovládl, zamlčel slovo fragment, sedl si odevzdaně do křesla
a začal číst noviny. Náhle však ke mně přišla žena s větou, po níž jsem usoudil, že je zralá pro blázinec …Tedy – moje žena. “
„ Miláčku, koukni se, co zde stojí. “
Otevře knihu, ukáže na jedno místo v textu a říká : „ Slunečník kabelky byl učitelkou pasáka 15. “
Vzal jsem knihu a stále ještě poklidně vysvětlil : „ Ale miláčku, to je francouzská kniha
a francouzský text. Tady stojí : „ La Marquise de Pompadour est la Maitresse de Louis XV.“
To znamená : „ Markýza Pompadour byla milenkou Ludvíka XV. “
„ Ne “, říká moje žena, „ to musíš překládat doslovně : La Marquise = slunečník,
Pompadour = kabelka, la Maitresse = učitelka, Louis XV = pasák 15.
Já to musím vědět naprosto přesně, já jsem si přece objednala pro svou výuku francouzštiny vynikajícího legionáře. “
Já říkám : „ Ty myslíš lektora. “
„ Ne “, říká moje žena, „ lektor byl antický řecký hrdina. “
Já říkám : „ To byl Hektor a ten byl z Tróje. “
„ Ne, “ říká moje žena, „ Hektor je plošná míra.
Já říkám : „ To je hektar ! “
„ Ne “, říká moje žena : „ Hektar je nápoj bohů. “
Já říkám : „ To je nektar “.
„ Ne “, říká moje žena, „ Nektar je řeka v jižním Německu. “
Já říkám : „ To je Neckar. “
Moje žena : „ Vždyť přece znáš tu krásnou písničku o Rýnu a Nektaru, kterou jsme nedávno zpívali jako duo. “
Já říkám : „ Tomu se říká duet. “
„ Ne “, říká moje žena, „ duet je, když mají dva muži souboj se šavlí. “
Já říkám : „ To je duel. “
„ Ne “, říká moje žena, „ duel je díra v hoře, kterou projíždí vlak …“
„ A dál, pane soudce – dál jsem to již nevydržel. Vzal jsem kladivo a ženu jím umlátil. “

Nastala chvíle mlčení, po níž soudce vstal a vyřkl ortel : „ Osvobozen, já bych ji umlátil už u Hektora.“

Teorie o peklu

Toto je skutečná odpověď v testu střední úrovně z chemie na univerzitě ve Washingtonu. Odpověď jednoho studenta byla tak „hluboká“, že se profesor rozhodl podělit se o ni s kolegy na internetu.

Bonusová otázka:
Je peklo exotermické (uvolňuje teplo) nebo endotermické(absorbuje teplo)?
Většina studentů napsala své domněnky na základě Boylova zákona (plyn se ochlazuje, když se roztahuje, a zahřívá se, když je stlačován) nebo nějakou variantu.

Jeden student ale napsal toto:

Nejprve musíme vědět, jak se hmota pekla mění v čase. Potřebujeme tedy vědět poměr, ve kterém duše přicházejí do pekla, a poměr, ve kterém z něj odcházejí. Myslím, že můžeme předpokládat, že duše která se dostane do pekla, již nevyjde. Tudíž neodchází žádná duše. Pro představu, kolik duší přichází do pekla, se podívejme na jednotlivá náboženství v dnešním světě. Věšina z nich tvrdí, že kdo není příslušníkem dané církve, přijde do pekla. Od okamžiku, kdy existuje více než jedno náboženství a lidé nepatří do více než jedné církve můžeme předpokládat, že všechny duše přijdou do pekla. Na základě poměru mezi natalitou a mortalitou můžeme očekávat, že počet duší v pekle exponenciálně roste. Nyní se podívejme na poměr změny objemu pekla, protože podle Boyleova zákona pro udržení stejného tlaku a teploty musí objem růst úměrně k počtu přijatých duší. To nám dává dvě možnosti:

1)Jestliže se objem pekla zvětšuje pomaleji než v poměru, v jakém přicházejí duše do pekla, teplota a tlak pekla porostou, až peklo vybuchne.

2)Jestliže peklo roste rychleji než v poměru k přicházejícím duším, teplota a tlak budou klesat, až peklo zmrzne.

Která z možností je správná? Jestliže přijmeme postulát, který nastolila Tereza v prvním ročníku, čili „Dříve bude v pekle zima, než se s tebou vyspím“ a se zřetelem k tomu, že se se mnou vyspala včera, musí být správná varianta číslo 2, peklo je tedy nepochybně exotermické a již zmrzlo.

Závěr této teorie je, že pokud peklo zmrzlo, nepřijímá další duše, zaniklo a zůstalo pouze nebe, což je důkaz boží existence, který vysvětluje, proč Tereza včera v noci křičela „Ach můj Bože“.

Tento student jako jediný dostal 10 bodů.

Setkání třetího druhu

Po dlouhé době, mnoha zajímavých událostech a jistém myšlenkovém pokroku se opět ozývám….
—————————————————————————————————

Setkání s houmlesem
aneb povídka založená na skutečné události!
Bylo chladné ráno. Na nádraží stály porůznu rozeseté hloučky lidí. Stojatý vzduch čekací haly byl náhle proříznut hlášením o příjezdu vlaku Eurocity „Jan Jesenius“, které odstartovalo jakýsi podivný závod. Proud lidí začal téci do podchodu vedoucího k vlaku, první běželi mladí s největším postřehem (a shodou okolností i největšími zavazadly), za nimi tísnící-se lid pracující třídy obtěžkám kufříky, chvost tvořící peloton důchodců uzavírala stařenka o berlích, nicméně nutno podotknout, že i ona podávala na svou kondici a zdravotní stav neuvěřitelný výkon, snažíc se doběhnout včas k vlaku a zabrat pohodlné místo u okna. Znáte to, ti mladí dneska stáří nerespektují, sednout nepustí, a tak se staří musí sakra ohánět, aby se posadili. Za několik chvil, ne déle než za pět minut, byl celý proces zdárně ukončen a vlak včas odpraven. Ke značné spokojenosti (a překvapení) všech jeho pasažérů a hlavně strojvůdce, kterému šlo tou dobou o prémie. Celý svět měl zkrátka ohromnou radost, že se to českým drahám po dlouhé době a značných přípravách povedlo. Jedna osoba však z tohoto triumfu měla radost pramalou. Jednalo se o opozdilce, který, zvyklý na obvyklou laxnost našeho vlakového dopravce co se času týká, nikam nespěchal, což se mu stalo osudným. Tento mladý člověk, nazvěme ho ilustrativně vcelku populárním jménem Xantipus, zjistíc, že mu ujel vlak a že má tudíž tak hodinu a půl volna, zdrceně odložil krosnu a posadil se, aby poté každé tři minuty kontroloval čas.
Na moment odbočím. Víte jak vypadá takové typické české nádraží? Toto bylo sice nově zrekonstruované, ještě novotou vonící, nicméně i tak (a možná právě proto) přitahovalo různá teplejší prostředí hledající individua bez trvalého bydliště. Xantipus byl jasným, ideálním a snadným cílem. Za prvé byl kromě otrlé trafikantky a příjemné paní od jízdenek jedinou osobou v hale, za druhé díky své bagáži nebyl schopen rychlého běhu a za třetí si jich nevšiml. Z nenadání se k němu jedno individuum přitočilo. Pro naše potřeby bude od této chvíle známo jako pan Bezdomovec.
„Dobrej, pane .. můžete mi půjčit dvacku … ?“ začal celou akci pan Bezdomovec. Vzdálenost mezi ním a Xantipem se s každou vteřinou zkracovala. Nebylo úniku.
„Ne, promiňte, ale nemám drobné…“ snažil se kontrovat pan X. Bohužel bez účinku. Nebavil se totiž s nějakým začátečníkem, klučinou, který do toho náhodou spadl, alébrž s otrlým zkušeným člověkem, který už toho něco nažebral.
„A proč mi je nechcete půjčit? Jsem si jistej že vám támhle paní od jízdenek nějaký podávala. No tak jen deset korun …“
„No protože já znám lidi jako vy. Já vám dám peníze a první co uděláte je že si dáte támhle za rohem panáka ne-li cosi horšího.“
„Tak pojďte se mnou támhle do trafiky a kupte mi bagetu. Věříte v Boha?“ Tenhle trik patřil nejspíše k nejúspěšnějším z repertoáru. Xantipus se ukázal být nejspíše tvrdším oříškem, než by byl nezúčastněný pozorovatel odhadl.
„Ne, nevěřím.“
„Opravdu? Vypadáte na křesťana …“
„Je mi líto, ale to se pletete. Víte co? Tady máte tu dvacku a teď mě prosím nechte být.“ Bylo jasné, že pan Bezdomovec se jen tak odbýt nenechá a Xantipus chtěl mít klid.
„Jé, to jste hodnej, děkuju vám ..“ usmál se pan Bezdomovec. Byl to poctivý bezdomovec, navíc takřka profesionál staré školy, takže nejspíše cítil jistou morální povinnost sehrát svou roli až do konce.
„A opravdu nevěříte v Boha? Víte, já s Ním někdy mluvím … a vy opravdu vypadáte jako dobrý křesťan. Přemýšlejte o tom. Hmm? Tak děkuju a naschledanou.“
„Hmm, nashledanou“ odpověděl Xantipus. V tu dobu na něj celý rozhovor silně zapůsobil a Xantipus opravdu uvažoval, jestli je něco jako Bůh možné. Zajisté mu to pomohlo, čas do příjezdu dalšího vlaku se krátil neuvěřitelně rychle. A dokonce i když se Xantipus už usadil do kupé, stále o tom přemýšlel. Poté, co se vlak rozjel se rozhodl, že tuto záhadu provázející celou dobu lidské existence odloží na později. Všiml si totiž, jak si pan Bezdomovec v trafice opravdu kupuje bagetu. Pan X. se pro sebe v duchu usmál. Bylo zvláštní, že ho tak trochu mrzelo, že tomuhle panu Bezdomovci nevěřil a že se cítil napálen, přestože pan B. chtěl opravdu jen kus jídla. Ale taková je dnešní doba, nevěří se nikomu, ničemu …

KONEC
————————————————————————————————————————

Co z toho plyne za ponaučení? Mnoho, nicméně jedno ční nad všechna ostatní. Dělejte svou práci pořádně a lidé to ocení. Stejně dobře, jako pan Bezdomovec.

……a tolik k tomu na začátku avizovanému myšlenkovému pokroku. Žádný se nekoná. Jestli jste jej však přesto postřehli, dejte vědět a já Vám zdarma zařídím schůzku s výjimečně schopným doktorem, nebo přinejmenším s výjimečně schopným hercem, který se za něj bude vydávat stejně přesvědčivě. Autor.

eMPé trojkáči

Nejspíše to znáte sami. Spokojeně cestujete metrem, vlakem, tramvají, či autobusem, když v tom přistoupí kluk, nebo holka se sluchátky na hlavě puštěnými na plné pecky. Pro tento případ lidí jsem vymyslel zkratku PPP – Pohyblivý Přehrávač Písní. Skončili jsme nástupem PPP do prostředku hromadné dopravy. Vyvstávají nám dvě plnohodnotné možnosti, jak se s nastalou situací vypořádat. První předpokládá, že jste milovník hudby. Tu si rozebereme později, protože rozhodně není tak jednoduchá, jak by se na první a možná i druhý pohled mohlo zdát. Za druhé jste ten typ člověka, který hudbu ne přímo nesnáší, ale přinejmenším ji nemá rád. V tom případě jste smolaři tak jako tak. Velikost vaší smůly roste přímou úměrou s délkou společné cesty s PPP , s kvalitou PPP použité aparatury a zvolenou hlasitostí, nepřímo potom se vzdáleností (čím jste blíž, tím víc jste naštvaní). Hovorově řečeno, pokud se nacházíte v dosahu reprodukce a jste druhý případ, pravděpodobně vám brzy potečou nervy.

Způsobů jak nastalou situaci zvládnout existuje více a samozřejmě vaší vlastní kreativitě se meze nekladou, přimlouvám se však k vyškrtnutí hrubého násilí z repertoáru.. Nejelegantnější, ale i nejvíc zdžující je prostý výstup na nejbližší zastávce. Jogíni a další vyrovnaní lidé mohou zatnout zuby a snažit se soustředit na svůj palec, nicméně riziko vzniku žaludečních vředů je eminentní. Možná více pohodlný, i když mírně rizikový způsob, je snaha nenápadně donutit PPP k opuštění vozu. Slečny mohou užít svůj po léta pečlivě schovávaný pepřový sprej, pánové zase „nalepení se“ na PPP a předstírání zájmu, pokud je PPP muž, či chtíče, pokud je PPP žena. Další způsoby si prosím raději vymyslete sami, neb to, co mě právě napadá, má do publikovatelnosti opravdu převelice daleko. Tím uzavírám odstavec o nemilovnících hudby a využiji této věty k plynulému přechodu do odstavce druhého, vámi jistě netrpělivě očekávaného, věnovaného nám, muzikou posedlým přátelům.

Pro nás totiž existuje, i když vpravdě jen čistě teoreticky, šance, že se nám PPP trefí do vkusu. Kvalita podání je sice na dnešní dobu lehce pod zažitým standardem (taková malá šusítka, navíc na hlavě druhé osoby), nicméně stále platí okřídlené přísloví „lepší vrabec v hrsti, než pelikán na rybníčku“, či spíše jeho vhodně upravená obdoba „lepší poslouchat PPP, než smrtelný chropot 90-ti leté stařenky“. Co když se nám zvolená skladba nelíbí? Nu, můžeme buď aplikovat některý fígl z odstavce pro nemilovníky hudby, anebo (ti odvážnější a výřečnější z nás) mohou zkusit požádat dotyčného o přepnutí na další píseň v pořadí, či se rovnou zeptat, čím vlastně PPP disponuje a vybrat dle svého uvážení tu nejvíce schůdnou možnost.

Nicméně, odpozoroval jsem, že hlavně staří lidé se s PPP vypořádávají dosti neelegantním způsobem, kdy na PPP začnou hulákat stařecký senilní výčet chyb dnešní mládeže. Že PPP vidí pouze vrásčitého pána, či paní, kterak s úžasnou rychlostí otevírá a zavírá ústa, maximálně vidí i slinku zloby odlétati, to si , bohužel, málokterý důchodce uvědomí.

Rady, jak se nestát PPP uvádět nebudu, každému soudnému člověku je jasné, že si má pořídit pro účely hromadné dopravy sluchátka hrající dovnitř a ne ven (ideálně intraaurální), neposlouchat s hlasitostí nadoraz (a to vůbec nedávám hlasitost do souvislosti s tím, že podle průzkumů bude naše generace ve 40-ti letech hluchá), popřípadě se v nouzi raději distancovat společnosti, pokud je to jen trochu možné. A na závěr všetečná rada: berte ohled na ostatní (i na ty staršího data výroby, koneckonců, i vám, budete-li mít štěstí, bude jednou také tolik) a hlavně i sami na sebe:)

Důvod

Je zajímavé za jakých podmínek začínám cítit potřebu produkce nějakého článku (sice až nemožně blbého, ale to je vedlejší). Co mne k tomu vede? nějaká vyšší síla? Toužím se literární formou pomstít světu? Kdo ví, ani mě samému totiž moje motivace není ve svém plném rozsahu známa. Nicméně. mám několik teorií, o které se vámi nyní podělím. První soukromý tip patřil nudě, avšak byl velmi brzo vyvrácen zvýšenou literární horlivostí stoupajíci s blížící se maturitou a tudíž i se stoupající vytížeností (eliminující nudu, člověk nevěděl kam dřív skočit a přesto musel psát). I když, jak jsem se zmiňoval v některém z předchozích záznamů, možná za to mohla snaha hledat jakékoli činnosti, které by mi poskytly důvod k vyhnutí se učení. Místo čtení skript z ČJ člověk rád klidně i ryl, sekal zahradu, či trhal ovoce. Touha po tvorbě může souviset s množstvím zábavných, anebo jinak zajímavých zážitků, které mi připadají natolik dokonalé, že se o ně s někým musím rozdělit. Avšak vzhledem k tomu, že sám sebe považuji za osobu lehce ztřeštěnou, o zajímavé zážitky tak není nouze a já přesto často nechávám blog netknutý. Pro vás možná škoda, možná štěstí. Když jsem byl na gymnáziu, tvořit se mi nechtělo, protože jsem často musel psát slohová cvičení pro školní potřeby a nikoli pro osobní potěchu, která byla potlačena omezenou volbou tématu, předepsaným počtem slov, neřkuli celou formou a pojetím. To už je ale pryč a přesto se mi otázka čím by to mohlo být, že píšu, neustále vtírá zpět do mysli? Baví mě psát? Z části určitě ano, ale pravdivější je odpověď, že prostě potřebuji čas od času ulevit své hlavě od emocí a zbytečných myšlenek, kterých mě, bůh ví proč, poslední dva roky napadá (trápí .. :) strašná spousta. Také jsem si všiml, že mám tendence psát, když jsem hodně nevyspalý. To je i důvod a zároveň i omluva pro špatnou úroveň mých artiklů. Štěstí, že je nikdo nečte. To poslední, co bych potřeboval by byla nutnost platit někomu nemocenskou za to, že z důvodu čtení tohoto blogu spadnul ze židle a naštípl si kostrč, nebo si zlomil nohu, ruku, či dokonce vaz. Všichni masochisté čtěte dále – toto rozhodně není poslední článek. Další se už připravuje v mé kuchyni a bude z hrnce (papiňáku) dopravně-hudebního. Snad ho (a vás) přes víkend doklepnu.

Osud Arachnie

Díky tomu, že táta zjistil, že naše stará dobrá a především spolehlivá garážová vrata od paní Výhnálkové (dej pánbůh věčné štěstí té dobrotivé Benešovské prodavačce z vetešnictví) již neplní svou funkci zcela stoprocentně, rozhodla se naše rodina investovat nemalý peníz do koupě vrat nových, krásných, dřevěných, moderních, dálkovým ovladačem ovládaných a designově vydařených od společnosti Lomax. Chvíli se sice koketovalo i s firmou Hermann, ale ta odmítla garantovat stoprocentní funkčnost vzhledem ke stížené instalaci v terénu naší dvojité garáže. Každopádně, vzhledem k blížícímu se termínu instalace bylo zapotřebí vyklidit dotyčnou oblast. Vzhledem k ceně samotných vrat bylo nutné se porozhlédnout po co nejlevnější pracovní síle v naší dědině a přilehlém okolí – jak jinak, podržte se – po mě. Abych nemohl vznést sebemenšího protestu, dokonce i sám mocný vládce našeho království a otec v jedné osobě, taktéž přiložil ruku k dílu, čímž zaručil nejen perfektní synchronizaci všech činností, ale především řád, logiku a klidnou atmosféru. Ti, kteří mě již znají trochu lépe a orientují se v mých myšlenkových pochodech, jistě postřehli značnou dávku dobře cílené ironie, ale možná si nebyli jistí. Zbytečně. Zpět k tématu. Kolem dokola u stěn stály staré, všemi možnými i nemožnými (těmi hlavně) věcmi přeplněné skříně, které bylo potřeba odstranit. Jistě si říkáte, proč se pod nadpisem o pavoučí metropoli skrývá článek o úklidu garáže. Inu proto, protože ona kýžená Arachnia se ukrývala, vtipálka jedna, dokud tedy nebyla odhalena, mezi stěnami garáže a skříněmi. Desítkami mohutných máchnutí koštětem byla za zděšeného pobíhání jejích obyvatel smetena z povrchu zemského. Tedy smetena z povrchu skříňo-zďového. Abych vás již dále neokrádal o čas – byla to fuška, byla to práce, která ale slavila úspěchy, pavouci byli ke své značné nelibosti (a naší spokojenosti) vyhnáni, garáž uklizena a vrata nainstalována. Jen mi později bylo trochu líto, jaký osud potkal toto velké shromaždiště našich osminohých mouchy milujících přátel. Asi bych se ani moc nedivil, kdyby se najednou z čistého nebe sneslo na mojí hlavu gigantické koště a smetlo mě i s mou realitou do horoucích pekel. Takže, kdybych někdy v budoucnu náhodou spatřil obří koště, nebo kartáč letící mým směrem, asi se kdosi rozhodl vyklidit mou garáž. Svinčíku k úklidu by tu bylo dosti :)

Hlasité, vysokofrekvenční, kontinuální a nervy drásající „tů“ se rozléhalo po bytě. „Zatraceně, co s tím krámem zase je?“ ulevila si do toho všeho rámusu Lucie. Modrá obrazovka na televizi nikdy nevěstila nic dobrého. Navíc to rozhodně nebylo poprvé, co televize odmítala poslušnost.
„Milane, pojď se na to podívat, já bych se na to nejradši fakt vyprdla, jednou za čas se chce člověk podívat na kysnu a zase tohle! Nedělal si s tím něco?“
„No, dělal, já jsem včera ladil nový kanály na tom našem set-top boxu, jsem ti zapomněl říct. Víš, že už teďka chytáme i němce?“
„Tak to jsi to fakt dobře naladil, teďka nechytneme ani čétéčko.“
Milan se zlehka usmál, pokrčil rameny a sebral z rohu novinami pokrytého stolu dálkové ovladače od televize, dvd-přehrávače a set-top boxu a začal mačkat chaoticky jedno tlačítko za druhým, bohužel však bezvýsledně.
Lucce došla trpělivost, zamračila se a přistoupila k televizi, aby jí vzápětí uštědřila shora ránu sevřenou pěstí. „Nemlať tak do toho! Pak se divíš, že to dělá takovýhle věci! Kdybys s tím zacházela tak, jak se na moderní jemnou elektrotechniku sluší a patří, tak by s ní nebyly věčně takové problémy.“
„Kdyby ta tvoje technika ráčila fungovat tak, jak má, nemusela bych do ní mlátit! A hele pomáhá to!“
vykřikla Lucka, když modrá plocha z televize zmizela a byla vystřídána skákajícím zrnitým černobílým obrazem.
„Třeba když jí přidám, tak se vzpamatuje úplně.“
řekla a její ruka opět udeřila televizi, tentokrát z boku. Vyjma mírně pohmožděné dlaně to nemělo následky. Obraz si dál dělal co chtěl. Černobílé pruhy výjížděly nahoru a dolů po obrazovce, jako nějaká bláznivá atrakce vídeňského Prátru.
„No já myslím, že chyba bude někde mezi set-top boxem a televizí. Jen jestli se nám nepoškodil kabel, jak jsme ho tenkrát skřípli, když se malovalo. Nebo špatnej kontakt. Anebo nám zas odešel zesilovač.“ analyzoval situaci Milan.
„Hele, podívej se támhle, tam na tom jednom kabelu je uzel, nevadí to?“ sdělila své postřehy Lucka.
„Lucinko, prosím tě, to ale vůbec nevadí. Kabely od elektriky nejsou zahradní hadice, tam to vadí, když uzel uděláš, tady ne.“
„Nedělej ze mě idiota. To ví i malý dítě, to o tý hadici.“ bránila se Lucka, pak se sehnula a pohledem zkontrolovala klubko kabelů, prodlužováků a různých zásuvek.
„Milane, pojď se na to podívat, mě se zdá, že je tu jeden kabel nějakej vypojenej.“
Milan odložil dálkové ovladače a sehnul se k Lucce.
„No to mě podrž, máš recht!“ zvolal Milan radostně, poté vsunul zástrčku do zásuvky a narovnal se. Černobílé pruhy byly konečně vystřídány stabilním, čistým, barevným signálem. Běžely zrovna zprávy. Ve studiu v záři reflektorů seděla na kvalitní polstrované židli sličná moderátorka.
„Dnes byl do úřadu prezidenta české republiky opět zvolen pan Václav Klaus, který …“
V půce věty byla však moderátorka přerušena, neboť její hlas s každým jejím slovem slábnul a slábnul a byl nahrazován něčím vysokofrekvenčním, něčím rozhodně méně příjemným. Televize, nebo snad i jiná součást domácího kina Milana a Lucky zase odmítla fungovat tak, jak by měla. Moderátorka nakonec mluvit přestala a byla vystřídána Klausem. A pan prezident mluvil. Mluvil dlouho a určitě krásně. Ani Milan, ani Lucka z jeho projevu však nic neměli, protože se bytem ozývalo jen hlasité „tů“.