Je zajímavé za jakých podmínek začínám cítit potřebu produkce nějakého článku (sice až nemožně blbého, ale to je vedlejší). Co mne k tomu vede? nějaká vyšší síla? Toužím se literární formou pomstít světu? Kdo ví, ani mě samému totiž moje motivace není ve svém plném rozsahu známa. Nicméně. mám několik teorií, o které se vámi nyní podělím. První soukromý tip patřil nudě, avšak byl velmi brzo vyvrácen zvýšenou literární horlivostí stoupajíci s blížící se maturitou a tudíž i se stoupající vytížeností (eliminující nudu, člověk nevěděl kam dřív skočit a přesto musel psát). I když, jak jsem se zmiňoval v některém z předchozích záznamů, možná za to mohla snaha hledat jakékoli činnosti, které by mi poskytly důvod k vyhnutí se učení. Místo čtení skript z ČJ člověk rád klidně i ryl, sekal zahradu, či trhal ovoce. Touha po tvorbě může souviset s množstvím zábavných, anebo jinak zajímavých zážitků, které mi připadají natolik dokonalé, že se o ně s někým musím rozdělit. Avšak vzhledem k tomu, že sám sebe považuji za osobu lehce ztřeštěnou, o zajímavé zážitky tak není nouze a já přesto často nechávám blog netknutý. Pro vás možná škoda, možná štěstí. Když jsem byl na gymnáziu, tvořit se mi nechtělo, protože jsem často musel psát slohová cvičení pro školní potřeby a nikoli pro osobní potěchu, která byla potlačena omezenou volbou tématu, předepsaným počtem slov, neřkuli celou formou a pojetím. To už je ale pryč a přesto se mi otázka čím by to mohlo být, že píšu, neustále vtírá zpět do mysli? Baví mě psát? Z části určitě ano, ale pravdivější je odpověď, že prostě potřebuji čas od času ulevit své hlavě od emocí a zbytečných myšlenek, kterých mě, bůh ví proč, poslední dva roky napadá (trápí .. 🙂 strašná spousta. Také jsem si všiml, že mám tendence psát, když jsem hodně nevyspalý. To je i důvod a zároveň i omluva pro špatnou úroveň mých artiklů. Štěstí, že je nikdo nečte. To poslední, co bych potřeboval by byla nutnost platit někomu nemocenskou za to, že z důvodu čtení tohoto blogu spadnul ze židle a naštípl si kostrč, nebo si zlomil nohu, ruku, či dokonce vaz. Všichni masochisté čtěte dále - toto rozhodně není poslední článek. Další se už připravuje v mé kuchyni a bude z hrnce (papiňáku) dopravně-hudebního. Snad ho (a vás) přes víkend doklepnu.