Nejspíše to znáte sami. Spokojeně cestujete metrem, vlakem, tramvají, či autobusem, když v tom přistoupí kluk, nebo holka se sluchátky na hlavě puštěnými na plné pecky. Pro tento případ lidí jsem vymyslel zkratku PPP - Pohyblivý Přehrávač Písní. Skončili jsme nástupem PPP do prostředku hromadné dopravy. Vyvstávají nám dvě plnohodnotné možnosti, jak se s nastalou situací vypořádat. První předpokládá, že jste milovník hudby. Tu si rozebereme později, protože rozhodně není tak jednoduchá, jak by se na první a možná i druhý pohled mohlo zdát. Za druhé jste ten typ člověka, který hudbu ne přímo nesnáší, ale přinejmenším ji nemá rád. V tom případě jste smolaři tak jako tak. Velikost vaší smůly roste přímou úměrou s délkou společné cesty s PPP , s kvalitou PPP použité aparatury a zvolenou hlasitostí, nepřímo potom se vzdáleností (čím jste blíž, tím víc jste naštvaní). Hovorově řečeno, pokud se nacházíte v dosahu reprodukce a jste druhý případ, pravděpodobně vám brzy potečou nervy.


Způsobů jak nastalou situaci zvládnout existuje více a samozřejmě vaší vlastní kreativitě se meze nekladou, přimlouvám se však k vyškrtnutí hrubého násilí z repertoáru.. Nejelegantnější, ale i nejvíc zdžující je prostý výstup na nejbližší zastávce. Jogíni a další vyrovnaní lidé mohou zatnout zuby a snažit se soustředit na svůj palec, nicméně riziko vzniku žaludečních vředů je eminentní. Možná více pohodlný, i když mírně rizikový způsob, je snaha nenápadně donutit PPP k opuštění vozu. Slečny mohou užít svůj po léta pečlivě schovávaný pepřový sprej, pánové zase „nalepení se“ na PPP a předstírání zájmu, pokud je PPP muž, či chtíče, pokud je PPP žena. Další způsoby si prosím raději vymyslete sami, neb to, co mě právě napadá, má do publikovatelnosti opravdu převelice daleko. Tím uzavírám odstavec o nemilovnících hudby a využiji této věty k plynulému přechodu do odstavce druhého, vámi jistě netrpělivě očekávaného, věnovaného nám, muzikou posedlým přátelům.


Pro nás totiž existuje, i když vpravdě jen čistě teoreticky, šance, že se nám PPP trefí do vkusu. Kvalita podání je sice na dnešní dobu lehce pod zažitým standardem (taková malá šusítka, navíc na hlavě druhé osoby), nicméně stále platí okřídlené přísloví „lepší vrabec v hrsti, než pelikán na rybníčku“, či spíše jeho vhodně upravená obdoba „lepší poslouchat PPP, než smrtelný chropot 90-ti leté stařenky“. Co když se nám zvolená skladba nelíbí? Nu, můžeme buď aplikovat některý fígl z odstavce pro nemilovníky hudby, anebo (ti odvážnější a výřečnější z nás) mohou zkusit požádat dotyčného o přepnutí na další píseň v pořadí, či se rovnou zeptat, čím vlastně PPP disponuje a vybrat dle svého uvážení tu nejvíce schůdnou možnost.


Nicméně, odpozoroval jsem, že hlavně staří lidé se s PPP vypořádávají dosti neelegantním způsobem, kdy na PPP začnou hulákat stařecký senilní výčet chyb dnešní mládeže. Že PPP vidí pouze vrásčitého pána, či paní, kterak s úžasnou rychlostí otevírá a zavírá ústa, maximálně vidí i slinku zloby odlétati, to si , bohužel, málokterý důchodce uvědomí.


Rady, jak se nestát PPP uvádět nebudu, každému soudnému člověku je jasné, že si má pořídit pro účely hromadné dopravy sluchátka hrající dovnitř a ne ven (ideálně intraaurální), neposlouchat s hlasitostí nadoraz (a to vůbec nedávám hlasitost do souvislosti s tím, že podle průzkumů bude naše generace ve 40-ti letech hluchá), popřípadě se v nouzi raději distancovat společnosti, pokud je to jen trochu možné. A na závěr všetečná rada: berte ohled na ostatní (i na ty staršího data výroby, koneckonců, i vám, budete-li mít štěstí, bude jednou také tolik) a hlavně i sami na sebe:)