Archiv pro rubriku: Osobní

Články týkající se mé osoby.

Debian 6 Squeeze boot problém

V případě, že Vám po instalaci systému nenaběhne přihlašovací obrazovka a na příkazové řádce na obrazovce máte hlášku o tom, jak nenaděhl dbus, prozkoumejte jako správce v textovém editoru  soubor /var/log/boot, jestli neobsahuje něco jako UUID file ‚/var/lib/dbus/machine-id‘ should contain a hex string of length 32, not length 0, with no other text.

nano /var/log/boot

V případě že obsahuje, máte pouze špatně vygenerované  machine-id, proto to napravíme:

Opět ako správce (například příkaz su pro přihlášení jako root, nebo sudo před každý příkaz):

rm /var/lib/dbus/machine-id
dbus-uuidgen –ensure

 

O zmizelých Widlích a tučňáčím putování

Kterak přesunout fungující Linuxovou distribuci…

Stalo, co se stát (ne)mělo – usoudil jsem, že Windowsy na svém notebooku již potřebovat nebudu. Důvod? Hry, které hraju (nejnovější z nich zve se Warcraftem III), buď na Linuxu fungují nativně, nebo bez jediné chybky fungují ve Winu. Programy, které se bez Windowsů neobejdou, nepoužívám (programovat v C# mě nikterak neoslovilo, milejší mi z Céčkových jazyků je Qt framework pro C++). A navíc: na 80 GB disku mít dva systémy, z nichž jeden si jenom pro svou maličkost (tedy spíš velikost) ukrojí nehezkých 15 GB, a to na něm není o moc víc než kalkulačka, mediaplayer, a webový prohlížeč… Plus software, dívat se na holý systém (se systémovou tapetou k tomu :D) se dlouho nedá, to je dalších pár giga… Čtvrtina disku zabraná vlastně zbytečně. Nu, co se dá dělat, rozhodl jsem se zamávat vlaječce tučnáčím křídlem.

Celý příspěvek

Logitech G9x – recenze

V dnešním článku bych náhodným kolemjdoucím rád představil nový přírůstek do mé myší rodiny, neboť se moje stávající stará Roccat Kone odporoučela do křemíkového nebe. Přírůstek s názvem Logitech G9x, s G značícím Logitechovou extratřídu a „x“ na konci, protože se jedná o vylepšený model starší herní myši G9.

Logitech G9x

Logitech G9x

Celý příspěvek

Ženská genialita

Převzato z jednoho mailu:

Idem domov autobusom, autobus je preplnený, takže si nemám ako oraziť lístok, chcem poprosiť ženu predo mnou, aby mi orazila. Ale ako ju najlepšie oslovím? Budem jej vykať alebo tykať. Na predposlednej zástavke nevystúpila, takže ide až na poslednú. Poriadne si ju obzerám. Má so sebou fľašu vína, takže ide určite k nejakému mužovi. Tá fľaša vína nie je z tých najlacnejších, takže to musí byť pekný muž. Na poslednej zástavke bývajú, ale len dvaja pekní muži, môj muž a môj milenec. K môjmu milencovi nemôže ísť, pretože tam idem ja. Takže ide k môjmu mužovi, môj muž má ale dve milenky – Karin a Andreu. Karin je na dovolenke. Takže hovorím: ,,Andrea, môžeš mi prosím oraziť lístok?“ ,,Ahoj jasné môžem, odkial ma poznáš ?

Instalace prostředí LXDE na Debian 7 Wheezy

Mějme modelovou situaci, kdy na svém počítači máte nainstalováno jiné desktopové prostředí než LXDE. Ať už jste na začátku při instalaci systému dali přednost GNOME, KDE, či XFCE, s vyzkoušením prostředím LXDE chybu neuděláte. Je ultrakompaktní, rychlé (jak proti KDE, tak i proti GNOME a dokonce i proti XFCE), zabírá na disku málo místa a málo RAMky a přesto se jeho vzhled dá upravit přesně dle Vašich představ. Jeho nasazení je tedy vhodné pro slabší počítače, pro oživení a zrychlení Vaší práce či jen tak pro vyzkoušení. Celý příspěvek

Dar Matky – první část

Po čtvrtroční odmlce jsem opět usoudil, že bych mohl něco málo uvést do publikovatelného (zda čitelného, ať soudí někdo další) a nechat to odeslat do nulo-jedničkového éteru. Není to celistvý příběh, jen část. Důvod? Oh, just a stupid one, the story is still (sometimes) being written. So be patient. Please.

Díval se na noční nebe. Od vesnice vál mírný větřík, klidný jako dech spících lidí. Zaposlouchal se do hlasu Matky, který k němu promlouval z trávy, jež mu rostla u nohou, ze stromů, které nechal sto kroků za sebou. Zaslechl ho i od ptáka, letícího vysoko na noční obloze. Všechny ty hlasy mluvily o životě. O daru Matky, který dostaly a který vrátí, až přijde jejich čas, jež jim Matka určí. Všichni to chápou, všichni, kterým Matka vdechuje život již tisíce let. Jen lidé ne. To říkal i sám Huan, který Jiřího vychoval a naučil ho vše o Matce a jejím dílu. Vše o přírodě, která byla vším, blahem, dobrem a řádem.
Kolem Jiřího proběhl vlk. Slyšel, jak měkké tlapy dopadají na vysokou trávu, která se ohýbá pod vahou silného těla šelmy. Prvního vlka následovala smečka šedých těl, stínů ženoucích se nocí k malé osadě lidí. Ach, Matko, lidé, ti, kdož hřeší, a za své hříchy se dočkají trestu.
Nocí se neslo dlouhé vytí. Vůdce vlků svolával celou smečku k útoku. Kruh kolem osady se pomalu zmenšoval. Teď nastal i Jiřího čas. Kamenný nůž za opaskem čekal na svou hostinu, kterou mu Jiří dopřeje. Jiřího tělo, jeden dokonale fungující organismus, výborně spolupracující soustava svalů, šlach, kostí, vazů, cév a nervů se pomalu měnila v krvelačnou bestii. Jiří věděl, že teď nastává čas lidí, těch, kteří hřeší proti Matce.

Celý příspěvek

Maturita

V době, kdy jsem studoval na střední škole (dnes mi to občas připadá strašně dávno, slovy tři roky zpátky) jsem měl nepříjemnou povinnost – maturitu. Její součástí byla povinnost méně nepříjemná (alespoň pro mě), a to slohová práce. Netuším, jaká to zvrácená síla mě nutila brát do ruky tužku a papír, abych pak část svých nápadů přenesl na bílý arch, který kdysi býval stromem, nicméně skrze toto nutkání mi slohová práce přišla jako světlý okamžik temného konce čtvrtého ročníku. Jednoho nehezkého dubnového jitra nebylo zbytí než vyměnit pohodlné triko a rifle za košili s kravatou, kalhoty, vestu a sako, a takto oblečen odebrat se ne do věčných lovišť, ale do školy. Čtyři hodiny jsem strávil v teple školní třídy s perem v ruce snaže se vyždímat ze sebe to nejlepší. No, subjektivně zhodnoceno, nestálo to za moc, přesto jsem se před dvěma dny rozhodl, že zavzpomínám na starý dobrý den, vzdálený bez měsíce tři roky, vybavím si co nejvíc ze své maturitní práce, abych ji mohl znovu napsat, co nejvíc podobnou té, která byla ohodnocena známkou jedna. Přeji pevné nervy.

Karel seděl na židli a protáčel mezi prsty propiskou. Už několik minut pročítal čtyři možná zadání maturitní slohové práce, z nichž si jedno měl vybrat a během čtyř hodin, ze kterých už mu několik minut zmizelo, splnit, jak nejlépe mu jeho um dovolí. Nevěděl, který útvar si vybrat, na práci se nijak nepřipravoval, spoléhal na pomoc shůry, která ho zatím vždy z problému dostala. Na hodinky se nedíval, nechtěl vidět, kolik času mu už zabralo bezvýsledné zírání na malý papírek pokrytý desítkami černých písmen. Zaposlouchal se, podle šustění propisek o papíry poznal, že většina jeho spolužáků již píše.
Vlastně je to jedno, hlavně něco napsat, cokoliv, co nebude úplným propadákem, i se čtyřkou se dá odmaturovat. V hlavě mu znělo ono známé a mezi studenty neustále opakované „nejdřív jestli, pak až kolik“. Publicistický útvar? Nikdy! Úvahu také zavrhl, znal svého češtináře, známého svou chorobnou posedlostí chytat člověka za slovo a dělat z něj nemyslícího tupce před, když ne světem, tak alespoň celou třídou. Vyprávění? To neznělo špatně, něco by se snad vymyslet dalo, téma vypadalo docela přijatelně.

Ach bože, kdybych studoval
a zamlada v té době rušné,
na dobré se jen mravy dal,
měl bych dnes dům a lože slušné.
Byl jsem však dítě neposlušné,
za školu prchal, jak se dalo.
Teď už to nenapravím, už ne.
Srdce mé jak by mi usedalo.

(Francois Villon, Závěť)

Celý příspěvek

Zrcadlo

Opatrně si oblékal šedé triko. V levé ruce, jejíž kůže byla rozryta půl palce širokou jizvou lemovanou spoustou malých jizviček zanechaných stehy, nepříjemně zacukalo, bolest se nervem rozlétla až do ramene. Po roce stráveném rehabilitacemi ho ruka stále bolela, věděl, že se bolesti už nikdy nezbaví. Dosedl na postel a začal zvolna vsouvat nohy do džínů. Ačkoliv kolenem pohnul jen neznatelně, ostrá bolest mu vyplnila vnitřek kloubního pouzdra, bolest v koleni byla silnější než v ruce. S dalšími bolestmi si oblékl fleecovou mikinu. Vyšel z bytu a nazul si staré botasky. Skoro by už potřeboval nové, ale připadalo mu, že nemá smysl si kupovat další boty. Tkaničky si nezavazoval, zvykl si chodit v rozvázaných botách. Zamkl a podíval se na hodinky. Šest dvacet devět. Autobus pojede za osm minut, měl dost času, nebude muset spěchat a zápolit s bolestí. Z rohu chodby zvedl necelého půl metru dlouhou větev s ostrým koncem. Dřevo za dlouhé měsíce vyschlo a ztvrdlo. Pevně uchopil větev do ruky. Dlouho trvalo, než našel kus dřeva, který by mu vyhovoval. Svistnutí rozdělilo prostor na dvě části. Schoval větev pod bundu a ujistil se, že není vidět a cestou nikde nevypadne.

Celý příspěvek