Bylo chladné ráno. Na nádraží stály porůznu rozeseté hloučky lidí. Stojatý vzduch čekací haly byl náhle proříznut hlášením o příjezdu vlaku Eurocity „Jan Jesenius“, které odstartovalo jakýsi podivný závod. Proud lidí začal téci do podchodu vedoucího k vlaku, první běželi mladí s největším postřehem (a shodou okolností i největšími zavazadly), za nimi tísnící-se lid pracující třídy obtěžkám kufříky, chvost tvořící peloton důchodců uzavírala stařenka o berlích, nicméně nutno podotknout, že i ona podávala na svou kondici a zdravotní stav neuvěřitelný výkon, snažíc se doběhnout včas k vlaku a zabrat pohodlné místo u okna. Znáte to, ti mladí dneska stáří nerespektují, sednout nepustí, a tak se staří musí sakra ohánět, aby se posadili. Za několik chvil, ne déle než za pět minut, byl celý proces zdárně ukončen a vlak včas odpraven. Ke značné spokojenosti (a překvapení) všech jeho pasažérů a hlavně strojvůdce, kterému šlo tou dobou o prémie. Celý svět měl zkrátka ohromnou radost, že se to českým drahám po dlouhé době a značných přípravách povedlo. Jedna osoba však z tohoto triumfu měla radost pramalou. Jednalo se o opozdilce, který, zvyklý na obvyklou laxnost našeho vlakového dopravce co se času týká, nikam nespěchal, což se mu stalo osudným. Tento mladý člověk, nazvěme ho ilustrativně vcelku populárním jménem Xantipus, zjistíc, že mu ujel vlak a že má tudíž tak hodinu a půl volna, zdrceně odložil krosnu a posadil se, aby poté každé tři minuty kontroloval čas.
Na moment odbočím. Víte jak vypadá takové typické české nádraží? Toto bylo sice nově zrekonstruované, ještě novotou vonící, nicméně i tak (a možná právě proto) přitahovalo různá teplejší prostředí hledající individua bez trvalého bydliště. Xantipus byl jasným, ideálním a snadným cílem. Za prvé byl kromě otrlé trafikantky a příjemné paní od jízdenek jedinou osobou v hale, za druhé díky své bagáži nebyl schopen rychlého běhu a za třetí si jich nevšiml. Z nenadání se k němu jedno individuum přitočilo. Pro naše potřeby bude od této chvíle známo jako pan Bezdomovec.
„Dobrej, pane .. můžete mi půjčit dvacku … ?“ začal celou akci pan Bezdomovec. Vzdálenost mezi ním a Xantipem se s každou vteřinou zkracovala. Nebylo úniku.
„Ne, promiňte, ale nemám drobné...“ snažil se kontrovat pan X. Bohužel bez účinku. Nebavil se totiž s nějakým začátečníkem, klučinou, který do toho náhodou spadl, alébrž s otrlým zkušeným člověkem, který už toho něco nažebral.
„A proč mi je nechcete půjčit? Jsem si jistej že vám támhle paní od jízdenek nějaký podávala. No tak jen deset korun …“
„No protože já znám lidi jako vy. Já vám dám peníze a první co uděláte je že si dáte támhle za rohem panáka ne-li cosi horšího.“
„Tak pojďte se mnou támhle do trafiky a kupte mi bagetu. Věříte v Boha?“ Tenhle trik patřil nejspíše k nejúspěšnějším z repertoáru. Xantipus se ukázal být nejspíše tvrdším oříškem, než by byl nezúčastněný pozorovatel odhadl.
„Ne, nevěřím.“
„Opravdu? Vypadáte na křesťana ...“
„Je mi líto, ale to se pletete. Víte co? Tady máte tu dvacku a teď mě prosím nechte být.“ Bylo jasné, že pan Bezdomovec se jen tak odbýt nenechá a Xantipus chtěl mít klid.
„Jé, to jste hodnej, děkuju vám ..“ usmál se pan Bezdomovec. Byl to poctivý bezdomovec, navíc takřka profesionál staré školy, takže nejspíše cítil jistou morální povinnost sehrát svou roli až do konce.
„A opravdu nevěříte v Boha? Víte, já s Ním někdy mluvím ... a vy opravdu vypadáte jako dobrý křesťan. Přemýšlejte o tom. Hmm? Tak děkuju a naschledanou.“
„Hmm, nashledanou“ odpověděl Xantipus. V tu dobu na něj celý rozhovor silně zapůsobil a Xantipus opravdu uvažoval, jestli je něco jako Bůh možné. Zajisté mu to pomohlo, čas do příjezdu dalšího vlaku se krátil neuvěřitelně rychle. A dokonce i když se Xantipus už usadil do kupé, stále o tom přemýšlel. Poté, co se vlak rozjel se rozhodl, že tuto záhadu provázející celou dobu lidské existence odloží na později. Všiml si totiž, jak si pan Bezdomovec v trafice opravdu kupuje bagetu. Pan X. se pro sebe v duchu usmál. Bylo zvláštní, že ho tak trochu mrzelo, že tomuhle panu Bezdomovci nevěřil a že se cítil napálen, přestože pan B. chtěl opravdu jen kus jídla. Ale taková je dnešní doba, nevěří se nikomu, ničemu …

Co z toho plyne za ponaučení? Mnoho, nicméně jedno ční nad všechna ostatní. Dělejte svou práci pořádně a lidé to ocení. Stejně dobře, jako pan Bezdomovec.

…...a tolik k tomu na začátku avizovanému myšlenkovému pokroku. Žádný se nekoná. Jestli jste jej však přesto postřehli, dejte vědět a já Vám zdarma zařídím schůzku s výjimečně schopným doktorem, nebo přinejmenším s výjimečně schopným hercem, který se za něj bude vydávat stejně přesvědčivě. Autor.