Myslím, že nastala ta pravá chvíle pro jarní kus poetiky. Jistě, pan F.X. Šalda by na adresu následujících řádků prohlásil cosi ve smyslu: "Je to hnus, Velebnosti!" a měl by jistě pravdu, no, posuďte sami:

Jsou města duchů, v oceánu, kdesi za hradbou topolů,
zaplněná dušemi zvláštních, ztracených lidí,
kteří, když k ránu, k vlhkému a mrazivému ránu,
ještě sní a víčka jim kmitají, stejně jako ztěžklé nohy atleta.

Tato města duchů spatříš,
tato města duchů si oblíbíš,
jen jednou se tam podíváš
a už jsi jejich, bezbranný syn a doufajicí dcera.

Bubliny lidských existencí,
lákají jak žhavá žárovka temné noční můry,
jak Sirény Iásona
a přesto pomalu a mučivě praskají, skomírají, ztrácí se.

Tato města duchů spatříš,
tato města duchů si oblíbíš,
jen jednou se tam podíváš
a už jsi jejich, bezbranný otec a doufajicí matka.

Obávané, jak přetáčivá zatáčka nad srázem,
obávané jak strom u cesty, jak obří vodopády.
Noční můra živých, potěšení mrtvých,
kmitající víčka mrazivých ran a dalekých cest.

To všechno jsou tichá, jakoby prázdná města v oceánu,
jejichž barva je bledá, bledší a blednoucí,
s každou vteřinou se vytrácející,
trhajíc všechny vazby s tímto světem.