Po čtvrtroční odmlce jsem opět usoudil, že bych mohl něco málo uvést do publikovatelného (zda čitelného, ať soudí někdo další) a nechat to odeslat do nulo-jedničkového éteru. Není to celistvý příběh, jen část. Důvod? Oh, just a stupid one, the story is still (sometimes) being written. So be patient. Please.

Díval se na noční nebe. Od vesnice vál mírný větřík, klidný jako dech spících lidí. Zaposlouchal se do hlasu Matky, který k němu promlouval z trávy, jež mu rostla u nohou, ze stromů, které nechal sto kroků za sebou. Zaslechl ho i od ptáka, letícího vysoko na noční obloze. Všechny ty hlasy mluvily o životě. O daru Matky, který dostaly a který vrátí, až přijde jejich čas, jež jim Matka určí. Všichni to chápou, všichni, kterým Matka vdechuje život již tisíce let. Jen lidé ne. To říkal i sám Huan, který Jiřího vychoval a naučil ho vše o Matce a jejím dílu. Vše o přírodě, která byla vším, blahem, dobrem a řádem.
Kolem Jiřího proběhl vlk. Slyšel, jak měkké tlapy dopadají na vysokou trávu, která se ohýbá pod vahou silného těla šelmy. Prvního vlka následovala smečka šedých těl, stínů ženoucích se nocí k malé osadě lidí. Ach, Matko, lidé, ti, kdož hřeší, a za své hříchy se dočkají trestu.
Nocí se neslo dlouhé vytí. Vůdce vlků svolával celou smečku k útoku. Kruh kolem osady se pomalu zmenšoval. Teď nastal i Jiřího čas. Kamenný nůž za opaskem čekal na svou hostinu, kterou mu Jiří dopřeje. Jiřího tělo, jeden dokonale fungující organismus, výborně spolupracující soustava svalů, šlach, kostí, vazů, cév a nervů se pomalu měnila v krvelačnou bestii. Jiří věděl, že teď nastává čas lidí, těch, kteří hřeší proti Matce.

Probudil se. Oheň už dohasl, v kameny ohraničeném kruhu nezbyly ani žhavé uhlíky. Jen intuitivně věděl, kde jsou stromy a kde volná cesta. Hnala ho potřeba, vytrhla ho ze spánku na nepohodlné houni položené jen na holé a studené zemi. Nechápal, proč museli odejít z domova, opustit dům a s ním postel, ve které bylo teplo i v tuhých zimách. Ale otec tak rozhodl a Jiří věděl, že to je správné rozhodnutí.
Našel si starý dub. Stejně, jako to teď dělám já, to dělají i psi, napadlo Jiřího. Sousedův pes si taky vždycky značil stromy.
Natáhl si spodky a vydal se směrem k tábořišti. Pomalu šel tmavou nocí od stromu ke stromu. Škoda, že oheň vyhasl, mohl si vzít hořící větev a svítit si s ní jako s pochodní. Zakopl o něco, čeho si ve tmě noci nevšiml. Asi o kámen nebo kořen. Při pádu si narazil koleno. Vstal a začal si ho ohmatávat, aby zjistil, jestli mu z něj neteče krev. Uklidnil se, když sáhl na neporušenou kůži. Znovu se vydal na cestu šustícím listím, která vedla k houním, na kterých předtím spal. Zívl. Byl po celodenní cestě unavený. Proč se jenom budil, mohl klidně spát a nemusel nikam chodit. Měl maminku poslechnout a nepít tolik vody před spaním.
Uvědomil si, že už jde déle, než předtím šel od tábora k dubu. Začal se bát. Zastavil se a poslouchal. V lese se neozval žádný zvuk, ani sebemenší zašelestění. Zvířata spala, spal celý les, jen jeden malý kluk před chvílí opustil strom, který je cítit čerstvou močí, a nyní hledá cestu k lůžku. Rozhlédl se kolem sebe. Chtěl zavolat, ale bál se, že vzbudí nějakou lesní obludu, která ho sní. Tudy, předtím šel kolem tohohle stromu. Rozeběhl se, po pár krocích ale zjistil, že neví, kudy dál. Znovu se bezradně zastavil.
"Mami?" Tichý hlásek se nesl lesem, Jiřího maminku ale ze spánku nevytrhl, vítr odvál volání na opačnou stranu. Ze stromu odpověděla sova a zamířila na lidské dítě kulaté oči. Jiří polekaně vykřikl, vzápětí si přitiskl ruce na ústa, aby zastavil další výkřik. Nechtěl, aby divoženky zjistily, že se v lese potlouká opuštěné dítě, které by mohly chytit a ohlodat na kost dříve, než by jeho tělo stihlo vychladnout. Začal se třást strachy. Sedl si ke stromu a opřel se o kmen. Poslepu nahmatal kámen, který pevně sevřel v ruce. Nenechá se sníst, jestli divoženka přijde, bude se bránit kamenem. Vítr rozhoupal větve, které začaly skřípat a praskat. Z listů kapala voda, která tam zůstala od odpoledního deště. Několik kapek spadlo Jiřímu za krk. Polekal se, ale nevykřikl. Nesměl se ozývat, musel být potichu, aby ho nenašlo nic, co jedlo zbloudilé děti. Teď už věděl, že zabloudil. Ráno, až se rozední, najde cestu k rodičům. Teď musí zůstat tam, kde je. Hlavně nesmí usnout, jinak ho určitě něco sní. Když se probudil, skrz listí v korunách stromů prosvítaly paprsky slunce. Usnul. Nicméně přežil, žádná příšera hledající malé děti ho nenašla. Vstal zpod stromu. Oblečení měl mokré, vítr na něj shodil hodně vody. Klepal se zimou. Musí chodit, jinak mu bude zima ještě větší, to věděl už dávno. Najde cestu zpět k rodičům, byl si tím jistý. Neodjeli by bez něho, už teď ho hledají, běhají po lese a volají jeho jméno.

Mladý muž se probudil z neklidného spánku. Byla temná noc, neviděl na víc jak pár malých krůčků. Po cestě, po které ve dne jeli, se hnalo několik mužů s pochodněmi. V rukou drželi zbraně, zakřivené meče. Polekal se. Lapkové. Vprostřed noci, kdy celá skupina uprchlíků spí. Ne. Je to jen sen, určitě. Zbojníci byli na dvacet metrů daleko. Co s námi bude? Ne, je to jen sen, noční blouznění vyvolané tímhle prokletým lesem. Deset metrů. Musím vzbudit ostatní! Jeho ústa opustilo pouhé chraptění. První z lupičů už byl kus před ním. Muž zahlédl, jak se vzduchem mihl úzký odraz světla pochodně. Padl naznak. Hlava, odseknutá tesákem od krku a zrudlá krví, zašustila ve vrstvě listí.

Malý kluk, již několik hodin bloudící neznámým lesem, poznal, že se dostal daleko od cesty, na které byli jeho rodiče. Po tvářích mu tekly slzy. Bál se, že už nikdy nenajde cestu zpět, že už rodiče nikdy neuvidí. Čelem se opřel o strom a hlasitě oddychoval. Maminko, proč jsem jen odcházel tak daleko.
"Maminko!" Ve dne se už nebál, zvířata i kdejaká lesní havěť už spí, nakrmená tím, co ulovila v noci. Nebo ne?
Les pohltil hlasitý výkřik, zadržel ho, aby se nenesl dál. Jiří se prudce otočil. Přísahal by, že za ním nějaké zvíře šustilo listím. Nic ale neviděl, jen stromy a keře, jejichž zelené větve se pohupovaly ve větru. Zády se opřel o kmen stromu, nevěděl přesně, proč to dělá, věděl ale, že je to správně. Skrčil se a uchopil větev ležící vedle kmenu. Znovu zašustilo listí, tentokrát nalevo. Bál se podívat predátorovi do očí, tušil, že ho našlo hladové zvíře. Zaslechl, jak se zvíře rozeběhlo k němu. Ohlédl se, hnala se k němu velká kočka se skrvnitou srstí. Svou vahou srazila Jiřího k zemi, ostré drápy se zaryly do měkkého ramene. Rys se převalil přes tělo chlapce. Jiří vyskočil na nohy ve chvíli, kdy rys znovu útočil.
Matně si vzpomínal, jak se dokázal ubránit útoku rysa. V poslední chvíli uskočil a ranou větví, nedokázal pochopit, kde vzal v těle tolik síly, udeřil kočku do hlavy. Rysovo tělo padlo k zemi a zůstalo bezvládně ležet. Jiří se bál k šelmě jen přiblížit, i když si byl jist, že je mrtvá. Rukou si sáhl pod halenu. Nahmatal krev tekoucí po hrudi.

Naprosto netušil, jak se dostat zpět k mamince. Ztratil se uprostřed lesa, o němž kolovaly pověsti ryze špatné. Povídalo se o druidech, kteří vyvražďují celé vesnice jen proto, že lidé kácí stromy. Zabili by Jiřího? Stromy sice nikdy nekácel, ale bydlel v domě ze dřeva. Ne, druidi ho nenašli, to věděl jistě, ti by ho zabili za to, že kvůli němu jeho otec ukradl lesu stromy na postavení domu. Ležel na houni u maminky, sledoval, jak se větve stromů klidně pohupují ve větru.
"Maminko?" zašeptal do ticha lesa.
"Ano, chlapče, tvá maminka je s tebou, je všude kolem nás," odpověděl potichu hlas neznámého muže. Jiří se polekaně posadil. Seděl na houni, nad ním se křížily větve stromů. Vedle jeho lůžka seděl muž o mnoho starší než jeho otec. Vlasy splývaly starému muži, oblečenému do prosté zelené haleny a hnědých nohavic, až na prsa.
"Jsi silný, chlapče, viděl jsem, jak jsi zabil rysa." Jiří neodpovídal, vystrašeně si prohlížel starého muže. Kolem nich chodilo několik dalších lidí, mužů i žen, všichni oblečení v hnědé a zelené. Nikdo z nich si Jiřího nevšímal.
"Budeme ti říkat Rys, na památku tvého činu," pokračoval Starý.
"Vy?" zeptal se Jiří hlasem, z něhož čpěl strach.
"Ano, my, kteří jsme se vzdali života lidí a od té doby žijeme v lese, jako skuteční potomci přírody."
Jiří si znovu lehl. Ačkoliv spal mnoho hodin, což cítil někde uvnitř sebe, chtěl znovu spát.
"Spi, Ryse, potřebuješ nabrat síly, stopy po drápech tvé kořisti se musí zahojit. Až se vzbudíš, už tu nebudu sedět, budeš tu sám, i když kolem bude mnoho mých a nyní i tvých nejbližších. Jsi silný, už jsi to dokázal, ale musíš se naučit přežít, musíš se stát silnějším. Teď spi, všechno se jednou dozvíš."
Jiří měl spousty otázek, chtěl vidět maminku a otce, věděl, že ho hledají, aby mohli pokračovat v cestě, na kterou se vydali před mnoha dny. Chtěl vědět, kde je a kdo jsou ti, kteří utekli od lidí a ukrývají se v lese. Jsou to nějací lupiči? To jistě ne, muž sedící u Jiřího neměl nůž ani jinou zbraň. Kdo tedy Jiřího zachránil, odnesl pryč od mrtvého zvířete, které Jiří zabil, kdo mu ošetřil rány, které zanechaly ostré drápy?
Nadechl se, sebral odvahu se zeptat starce sedícího vedle něj.

Probudil se když mezi listy procházely načervenalé paprsky zapadajícího slunce. Vstal z houně, na které dosud ležel, tělo měl ztuhlé, nohy bolely, když na ně přenesl váhu celého svého těla. Rozhlédl se kolem. Starý muž nelhal, Jiří byl v lese sám, všichni odešli někam pryč. Měl hlad, nejedl nespíš už několik dní, břicho se mu svíralo. Musel najít něco k jídlu, ale jediné, o čem věděl, že může jíst, byly nejrůznější lesní bobule, které teď, na začátku léta, ještě nedozrály. Pomalu se procházel okolo lůžka, potřeboval si rozhýbat nohy. Poté si sedl na chlupatou kožešinu, nevěděl, co dělat. Starý muž říkal, že se musí naučit přežít. Cosi Jiřího nutilo zvednout se z kůže, věděl, že nemůže zůstat sedět. Chtěl jít hledat maminku. Co vlastně ten stařec myslel tím, že jeho maminka je všude kolem něj? Mělo vůbec smysl jít maminku hledat? Nevěděl ani kterým směrem je cesta, po které putovali. Začal brečet, seděl na lůžku s hlavou v dlaních. Slyšel, jak slzy pravidelně skapávají na mokré listí. Když vstal, slunce už zmizelo za kopci, les se začal ukrývat do tmy. Jiří se bál, věděl, že ve tmě číhá nebezpečí, zároveň se ale cítil silný, nedávno zabil rysa, který ho napadl. Sundal si halenu, zajímalo ho, jak vypadají rány po drápech, ze kterých mu teklo tolik krve. Rány byly zašité jemnými stehy, někdo, nejspíš onen starý muž, mu je ošetřil, když ho našel u mrtvé šelmy.
Muž ale tvrdil, že Jiřího viděl, jak zabil rysa. Proč mu nepomohl, proč ho nechal napospas šelmě a pomohl mu teprve poté, co si Jiří sám zachránil život? Chtěl snad zjistit, jestli se Jiří ubrání, jestli umí přežít?
Nevěděl, co by měl dělat, nevěděl, jak přežít v lese, nikdy v něm nebyl déle, jak několik hodin. Pomalu se začal loudat lesem, aniž by věděl, kam jde, pouze tušil, že nesmí zůstat na místě. Proč, to nevěděl. Zakopl o vystouplý kořen, který v šeru stromů přehlédl. Rád by měl pochodeň, kterou by si mohl posvítit. Bohužel jediné, co měl u sebe, byl nůž, který dostal před několika týdny od otce, podle kterého má mít nůž každý chlap.
O něco zavadil nohou. Sklonil se, aby se podíval zblízka. U nohou mu leželo tělo mrtvého rysa, vrátil se na místo svého boje o přežití. V žaludku mu zakručelo. Rys ale stále nebyl stažený a Jiří neměl oheň, aby si opekl kus masa, i kdyby se mu náhodou podařilo rysa vyvrhnout a stáhnout. Musel to zkusit, musel se naučit přežít.
Vytáhl z pouzdra svůj nůž. Vzpomněl si, že zvířata se stahují odzadu dopředu. Otočil mrtvé tělo na záda a nožem začal opatrně rozřezávat kůži na břiše. Nůž nebyl dost ostrý a Jiří řez několikrát opakoval. Spolu s kůží rozřízl břišní svaly a nařízl i vnitřnosti. Dotyk studené lepkavé krve a zápach obsahu vnitřností přinutil Jiřího dávit, ačkoliv nejedl již více jak den. Bál se, že nedokáže získat ani kus syrového masa, někde uvnitř již věděl, že ho bude jíst studené, sotva odříznuté z těla mrtvé šelmy. Z té představy se mu dělalo zle ještě víc, dokázal ale udržet žaludek v klidu dost na to, aby zase nevrhl. S pachutí zvratek v ústech se znovu nedobrovolně pustil do krvavé práce, po několika řezech začal stahovat kůži, čímž odhalil svalstvo velké kočky.
Štítivě si odřízl kousek masa z rysího stehna, odložil nůž do listí a v posledních zbytcích světla si začal zblízka prohlížet krvavý kousek svalu. Bál se ho vložit do pusy, jedl zatím maso jen vařené nebo pečené. Zavřel oči a nelibě páchnoucí a třesoucí se chladné sousto si vzal do zubů a začal ho kousat. Dlouho trvalo, než rozžvýkal nahořklé a trochu sladké maso natolik, aby ho dokázal spolknout. Zdálo se to jako věčnost, než se konečně zbavil oné nepříjemné chuti, bylo mu ale jasné, že tohle je teprve začátek, že mu nezbývá než jíst dál, aby nabral sílu a ukázal starci, že má dost síly na to, aby přežil v lese. Přinutil se odkrojit si další sousto a znovu prožít nepříjemný pocit, který ho pronásledoval celou dobu kousání syrového a málo chutného masa.
Nesnědl toho moc, přestal po pár soustech, jeho žaludek nebyl zvyklý na syrové maso a hrozil, že vyvrhne přijatou potravu. Do rysí kůže, napůl visící z rozřezaného těla, otřel Jiří nůž a uklidil ho do pouzdra k pasu. Chtěl si umýt ruce, špinavé od krve, a napít se, ale nebylo kde. Slunce už před chvílí zapadlo za obzor, potok nebo tůňku by už stejně nenašel, Jiřímu nezbylo, než jít spát o žízni a se zakrvácenýma rukama.
Pod houni nahrnul listí a dalším listím se přikryl. Poslední jeho myšlenkou bylo přání, aby v noci nepršelo, a aby nefoukal vítr.

Rozeběhl se za ve tmě mizejícími těly šelem. Jediné, co viděl za bezměsíčné noci, bylo posledních pár světel ve vesnici. Vlci již vbíhali do ulic, Jiří doběhl chvilku po nich. Pár desítek kroků před sebou zaslechl mužský křik, který po dvou úderech srdce ukončily tesáky. Odbočil hned k první budově, kterou uviděl. Od Huana věděl, že se tam přes den schází lidé, aby vzdali úctu svým falešným bohům. Kostel tomu lidé říkají. Široké dveře vedoucí do stavby ze dřeva, ukradeného Matce, byly zavřené. Jiří do nich v plné rychlosti narazil. Vrata se se zaskřípěním nesoucím se nocí, do které již pronikaly výkřiky umírajících lidí, otevřely. Jiří se ocitl v dlouhé síni lemované dřevěnými lavicemi. Pamatoval si podobnou místnost z dětství. A úplně stejnou z poslední noci.