Zrcadlo

Opatrně si oblékal šedé triko. V levé ruce, jejíž kůže byla rozryta půl palce širokou jizvou lemovanou spoustou malých jizviček zanechaných stehy, nepříjemně zacukalo, bolest se nervem rozlétla až do ramene. Po roce stráveném rehabilitacemi ho ruka stále bolela, věděl, že se bolesti už nikdy nezbaví. Dosedl na postel a začal zvolna vsouvat nohy do džínů. Ačkoliv kolenem pohnul jen neznatelně, ostrá bolest mu vyplnila vnitřek kloubního pouzdra, bolest v koleni byla silnější než v ruce. S dalšími bolestmi si oblékl fleecovou mikinu. Vyšel z bytu a nazul si staré botasky. Skoro by už potřeboval nové, ale připadalo mu, že nemá smysl si kupovat další boty. Tkaničky si nezavazoval, zvykl si chodit v rozvázaných botách. Zamkl a podíval se na hodinky. Šest dvacet devět. Autobus pojede za osm minut, měl dost času, nebude muset spěchat a zápolit s bolestí. Z rohu chodby zvedl necelého půl metru dlouhou větev s ostrým koncem. Dřevo za dlouhé měsíce vyschlo a ztvrdlo. Pevně uchopil větev do ruky. Dlouho trvalo, než našel kus dřeva, který by mu vyhovoval. Svistnutí rozdělilo prostor na dvě části. Schoval větev pod bundu a ujistil se, že není vidět a cestou nikde nevypadne.

Vyšel před dům. Slunce zapadlo už před víc jak hodinou a veškeré teplo, které dokázalo světu v polovině prosince poskytnout, již vystoupalo do nebeských výšin. Přesto mu bylo horko a po vnitřní straně rukou mu stékaly praménky potu. Šest třicet, zbývalo mu sedm minut. Na zastávku u parku neměl dalekou cestu, ale levé koleno ho bolelo, pomalu se belhal k zastávce, zatímco jeho myšlenky navštívily místo vzdálené několik kilometrů a mnohokráte tolik dní.

Seděl v autě, poslouchal rádio a pohvizdoval si. Hudba ho uklidňovala a pomáhala mu soustředit se na řízení. Slunce zapadlo už před víc jak hodinou. Na hodinách na palubní desce svítil čas šest čtyřicet. Dnes musel v práci zůstat o tři hodiny déle, nijak mu to ale nevadilo. Neměl za kým spěchat a věděl, že na výplatní pásce ty tři hodiny najde, spolu s částkou za práci přesčas. V žaludku mu zakručelo. Domů to vydrží, už jen asi deset kilometrů. Když odcházel z práce, cítil se unavený, ale nyní, kdy svíral volant, nad ním únava žádnou moc neměla. Věděl, že jakmile zastaví, vystoupí a auto zamkne, začnou se mu zavírat oči a bude i zívat. V zatáčce se objevilo auto. Ztlumil světla, řidiči jedoucímu proti němu to trvalo jen o půl vteřiny déle.

Šest třicet dva. K zastávce mu chybělo jen asi dvě stě metrů. Autobus pojede až za pět minut. Přesto nezpomalil, nechtěl přijít na poslední chvíli, neblahá zkušenost m velela přijít o pár minut dřív.

Zleva mu do obličeje zasvítilo světlo, podvědomě se podíval po zdroji onoho nepříjemného jasu. V rachocení kovu zaslechl třeskot tříštícího se skla. Levá ruka ho bolela, nedokázal s ní pohnout. Poznal, jak velkou bolest může člověk cítit, aniž by ztratit vědomí. Od kolene mu k páteři vystřelila mučivá bolest. Po obličeji mu v desítkách stužek stékalo cosi teplého. Do levého oka mu stekla kapka oné tekutiny. Mrkl. Nemusel oko otírat, aby zjistil, o jakou tekutinu se jedná. Z očí mu začaly téct slzy a na své slané cestě určené gravitací pálily v rankách po střepech.

Došel k zastávce. Šest třicet pět, autobus přijede už za dvě minuty. V parku u zastávky nikdo nebyl. Zastavil pod větvemi velkého dubu. Nechtěl, aby ho někdo viděl, aby někdo další civěl do jeho tváře, kterou okénko bočních dvířek zohavilo desítkami miniaturních nožů. Podíval se na dům za parkem. V přízemí se svítilo v oknech baru nepříliš dobré pověsti a slušných návštěvníků. O patro výš si svítil jeden nájemník, ve zbytky domu byla tma. Zatím se všechno odehrávalo tak, jak si to přál.

Ležel a díval se na strop dodávky. Kdesi nad ním houkala siréna. Cítil, že někam rychle jede. K řece Styx, přes kterou se lze dostat jedině na loďce, na kterou se vejde pouze Převozník a jedna duše. Zvuk sirény slábl, auto zastavovalo. Strop dodávky se ztratil v naprosté absenci vědomí.

Dalo mu hodně práce, než zjistil, kde Druhý bydlí. Rok a půl ho hledat nemohl, Druhý byl ve výkonu trestu za ublížení na zdraví s trvalými následky. Trest ale nebyl vysoký, šlo o nešťastnou náhodu, srna vyběhla z lesa Druhému rovnou pod auto. Když Druhého propustili, začal ho Zmrzačený hledat. Druhému odešla žena, neměl kde spát a neměl ani moc peněz, krom té trochy, kterou mu jeho žena dala, aby si měl za co dát polévku s párem housek. Po pár týdnech si našel práci za minimální mzdu a malý byt na kraji města, jen pár minut belhavé chůze od své někdejší oběti.

Z autobusu vystoupilo několik cestujících, kteří se chvatně rozešli svými nočními cestami k domovu. Parku se všichni vyhnuli, jediný Druhý se nebál jít neosvětlenou hlínou vysypanou cestou ukrytou ve tmě stromů, v jejichž větvích hrál vítr pomalou děsuplnou píseň. Zmrzačený vytáhl zpod bundy větev a křečovitě ji sevřel v ruce.

Slyšel pomalé kroky Druhého. Máš strach? Neboj se, ještě pár vteřin jsi v bezpečí. Možná, že si nic mnoho neuvědomíš. Po čele mu stékal pot. Levou rukou ho otřel. Mezi pootevřenými rty sykla bolest. Zadržel dech, nechtěl, aby ho Druhý zaslechl. Už jen několik kroků. Žádný další. Krok. Zatneš zuby pokaždé, když si budeš oblékat triko nebo bundu. Krok. Až si budeš z čela otírat pot. Krok. Krok. Přehodíš prostěradlo přes každé zrcadlo, které doma uvidíš. Krok. Krok. Krok. Už jen dva. Krok. Krok.

Větev mu vyklouzla z do té doby křečovitě sevřených prstů, do kterých se poté pomalu začala vracet krev. Svezl se zády po hrubém kmeni dubu. Zhluboka, takřka s úlevou, se nadechl.

Druhý se otočil, když zaslechl spadnout větev. Přiběhl ke stromu a sklonil se k Sedícímu.
„Nestalo se vám něco?“
Teď si všimne větve a zjistí, že jsem ho chtěl napadnout. Zavřel oči.
„Jen se mi udělalo špatně,“ zašeptal.
„Odvedu vás domů,“ nabídl Druhý. Dostalo se mu jen neznatelného zavrtění hlavou.
Nedokázal jsem to. Odpustil jsem mu snad? Zohavil mi obličej a zmrzačil tělo, ale mohla za to srna, která vyběhla z lesa v nevhodnou dobu. Lekl se a strhl volant doleva. Jak bych zareagoval já?
„Pane, odvedu vás domů,“ opakoval Druhý.
„Ne, už je mi líp, dojdu sám.“ Sedící se přemáhal, aby vydržel bolest v levé ruce a koleni, když mu Druhý pomohl se zvednout.
„Opravdu je vám už lépe?“
„Ano, děkuji vám.“

Děkuji? Ne, musí stačit, že mu odpustím.
Rok a půl strávil ve vězení a během té doby ztratil všechno, co do té doby právem považoval za své. Práci, nepochybně dobře placenou, jezdil v pěkném autě a měl dům pár kilometrů za městem. Jeho žena si během oné doby našla jiného muže, nebo možná její milenec otevřeně získal status přítele. Po návratu z vězení spal několik dní na nádraží, neměl byt, ani peníze na to, aby mohl spát jinde. Neměl nic. Jen proto, že srna neví, že se musí rozhlédnout, než vejde do silnice.
„Dobře dojděte. Na shledanou.“
„Ostatní by mě tu nechali ležet.“
Druhý pokrčil rameny. Tvář, skrytou stínem větví stromů, nepoznal.

Rozešli jsme se. Pod dubem zůstala ležet větev coby němý svědek, větev, kterou jsem na jednom konci naostřil, abych se na člověku pomstil srně, němé tváři, která vběhla v nedobrou dobu před Jeho auto. Podíval jsem se do výlohy obchodu s elektronikou. Číslice svítící z displeje hodin dávaly kolemjdoucím vědět, že je šest čtyřicet. Po obličeji mi tekly slzy. Pálily, podobně jako ty před dvěma lety.
Musím se ti omluvit. Za to, co jsem chtěl udělat. Vím, že to nebyla tvoje vina. Nebyla to vina nikoho z nás. Ale přesto jsi trpěl. Pod stromem jsem se nespletl, děkuji ti. Díky tobě, který jsi se postavil k životu čelem a zvítězil jsi, snad nyní dokážu to samé – pohlédnout do tváře sám sobě.

1 komentář u „Zrcadlo

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *