Hlasité, vysokofrekvenční, kontinuální a nervy drásající „tů“ se rozléhalo po bytě. „Zatraceně, co s tím krámem zase je?“ ulevila si do toho všeho rámusu Lucie. Modrá obrazovka na televizi nikdy nevěstila nic dobrého. Navíc to rozhodně nebylo poprvé, co televize odmítala poslušnost.
„Milane, pojď se na to podívat, já bych se na to nejradši fakt vyprdla, jednou za čas se chce člověk podívat na kysnu a zase tohle! Nedělal si s tím něco?“
„No, dělal, já jsem včera ladil nový kanály na tom našem set-top boxu, jsem ti zapomněl říct. Víš, že už teďka chytáme i němce?“
„Tak to jsi to fakt dobře naladil, teďka nechytneme ani čétéčko.“
Milan se zlehka usmál, pokrčil rameny a sebral z rohu novinami pokrytého stolu dálkové ovladače od televize, dvd-přehrávače a set-top boxu a začal mačkat chaoticky jedno tlačítko za druhým, bohužel však bezvýsledně.
Lucce došla trpělivost, zamračila se a přistoupila k televizi, aby jí vzápětí uštědřila shora ránu sevřenou pěstí. „Nemlať tak do toho! Pak se divíš, že to dělá takovýhle věci! Kdybys s tím zacházela tak, jak se na moderní jemnou elektrotechniku sluší a patří, tak by s ní nebyly věčně takové problémy.“
„Kdyby ta tvoje technika ráčila fungovat tak, jak má, nemusela bych do ní mlátit! A hele pomáhá to!“
vykřikla Lucka, když modrá plocha z televize zmizela a byla vystřídána skákajícím zrnitým černobílým obrazem.
„Třeba když jí přidám, tak se vzpamatuje úplně.“
řekla a její ruka opět udeřila televizi, tentokrát z boku. Vyjma mírně pohmožděné dlaně to nemělo následky. Obraz si dál dělal co chtěl. Černobílé pruhy výjížděly nahoru a dolů po obrazovce, jako nějaká bláznivá atrakce vídeňského Prátru.
„No já myslím, že chyba bude někde mezi set-top boxem a televizí. Jen jestli se nám nepoškodil kabel, jak jsme ho tenkrát skřípli, když se malovalo. Nebo špatnej kontakt. Anebo nám zas odešel zesilovač.“ analyzoval situaci Milan.
„Hele, podívej se támhle, tam na tom jednom kabelu je uzel, nevadí to?“ sdělila své postřehy Lucka.
„Lucinko, prosím tě, to ale vůbec nevadí. Kabely od elektriky nejsou zahradní hadice, tam to vadí, když uzel uděláš, tady ne.“
„Nedělej ze mě idiota. To ví i malý dítě, to o tý hadici.“ bránila se Lucka, pak se sehnula a pohledem zkontrolovala klubko kabelů, prodlužováků a různých zásuvek.
„Milane, pojď se na to podívat, mě se zdá, že je tu jeden kabel nějakej vypojenej.“
Milan odložil dálkové ovladače a sehnul se k Lucce.
„No to mě podrž, máš recht!“ zvolal Milan radostně, poté vsunul zástrčku do zásuvky a narovnal se. Černobílé pruhy byly konečně vystřídány stabilním, čistým, barevným signálem. Běžely zrovna zprávy. Ve studiu v záři reflektorů seděla na kvalitní polstrované židli sličná moderátorka.
„Dnes byl do úřadu prezidenta české republiky opět zvolen pan Václav Klaus, který ...“
V půce věty byla však moderátorka přerušena, neboť její hlas s každým jejím slovem slábnul a slábnul a byl nahrazován něčím vysokofrekvenčním, něčím rozhodně méně příjemným. Televize, nebo snad i jiná součást domácího kina Milana a Lucky zase odmítla fungovat tak, jak by měla. Moderátorka nakonec mluvit přestala a byla vystřídána Klausem. A pan prezident mluvil. Mluvil dlouho a určitě krásně. Ani Milan, ani Lucka z jeho projevu však nic neměli, protože se bytem ozývalo jen hlasité „tů“.