aneb Povídka, co byla oceněna jedničkou ...

„Dobrý den, máte taková ta perníková srdce s nápisem ty jsi má jediná?“ Zeptal se asi tak třicetiletý, dobře oblečený muž. „Máme tři velikosti, račte si vybrat!“ zahlaholil bodře prodavač. „Dobře, dejte mi prosím tři kusy těch středně velkých.“ Prodavač nadzvedl obočí. „No co koukáte. Dneska je to normální. Zabalte mi to každý zvlášť!“ V tu chvíli mu zazvonil telefon. „Jé, nazdar Janči, tak co, klapne to dneska? Jo, můžu kdykoli. V kavárně? Bezva, už se těším! Pa, zlatíčko!“ Prodavač položil na pult tři úhledné balíčky s mašličkami. „Tak to máte za 150 českejch, pane“ Muž zaplatil, rozloučil se, vyšel ven na ulici a zamířil směr kavárna Pusinka, místečko častých schůzek zamilovaných párů.
Před kavárnou postávala pohledná rusovláska na vysokých podpatcích. „Ahój, čekáš dlouho?“ pozdravil muž. „Ahojky Evžene, jen chvilku.“ Evžen jí nastavil rámě a vešli širokými dvoukřídlými dveřmi do prostorné kavárny. K jejich úžasu obvykle plná kavárna zela prázdnotou, a tak si vybrali stolek uprostřed, který byl narozdíl od všech ostatních tmavých ze světlého dřeva. „Něco pro tebe mám.“ Prohlásil Evžen a vytáhl jeden balíček. „Pro mne? To jsi nemusel … co to je?“ zeptala se s nedůvěrou. „Ty jsi má, jediná! Ach, Evžínku, to je tak krásný!“ a vrhla se mu do náruče. V tu chvíli mu však začal pískat mobil. SMS. „Kdo ti zas co chce? Tohle odpoledne mělo bejt naše …“ „Hrome, to je z práce, jak člověk odejde, už je malér! Promiň miláčku ale musím běžet. Dej si kafčo a dortík, tady máš stovku.“ Dal jí pusu na rozloučenou a spěšně odkráčel z kavárny.
Cestou vytočil číslo. „Ahoj Anči, co se děje že se se mnou potřebuješ tak nutně sejít? Ajo, promiň miláčku, já na to pro samou práci uplně zapomněl … tak kde … U šibenice? Jo, perfektní, jsem tam v cuku letu.“ Otočil se a zamířil k autobusové zastávce. Měl štěstí, pětka přijela za dvě minuty. Vyložila ho přímo před smluvenou hospodou. Anča však nikde. Rozhodl se že počká venku. Začal mu zvonit mobil. Dnes už potřetí. „Prouda u telefonu!“ zjihl „Nazdárek Marcelko .. japa se máš?“ Znervózněl. Zpoza rohu vyšla Anka. „Marci, já se ti omlouvám, ale musím končit, mám vybitou baterku … jo, zavolám hned jak jí nabiju, pa!“ „Ahoj J..Anči! Půjdeme dovnitř?“ A šibalsky se usmál. Číšník je zavedl k neobsazenému krásně prostřenému stolu. „Jsem tak rád, že tě zas vidim, mám pro tebe překvapení!“ Mrknul na ní a vytáhl druhý z balíčků. „Ty jsi má jediná! Ach, Evženku, já tě miluju!“ vzdychla a vrhla se mu do objetí. Už ho tahle komedie přestávala pomalu bavit. Rok co rok to samé. Chtěl to mít rychle za sebou a tak se opět vymluvil na práci a s předstíraným smutkem opustil lokál.
Kráčeje ulicí vytočil Marcelu. „No, ahoj, tak já volám, se mi ten mobil zas nějak vzpamatoval nebo co … sejít? Dobře, kde? V Pusince? Nešlo by to někde jinde, třeba v čajovně Hind? Pusinka je ode mě přes celý město … když přijdeš do tý čajovny, dám ti jedno překvapení! Tak platí? Fajn, už se nemůžu dočkat. Páčko“ zahnul za roh a vydal se do blízké čajovny Hind. Byl už docela unavený, půl dne pryč a jediné, co z toho měl byly bolavé nohy a poloprázdná portmonka. Když přišel ke vchodu do čajovny, zrovna z ní vycházel ten prodavač co mu ráno prodal perníková srdce. „Zdravíčko“ „Dobrej … tak co srdce, dobrý, pane?“ Evžen se uchechtl. „Jojo, zrovna jdu udat to poslední.“ Tentokrát se uchechtl pro změnu prodavač. „Tak to přeju hodně štěstí, nashle, musím zpátky do krámu, končí mi polední přestávka.“
Rozloučili se a Evžen vykročil ke dveřím čajovny. Uvnitř ležela na pohovce rozkošnicky roztažená Marcela. „Co ti tak trvalo?“ „Znáš to, zlato, ta práce mě jednou fakt zničí …tak co dáme? Čajík, vodnici?“ „Já tu už mám čaj, si řekni o hrnek, dáme si. No a to překvápko?“ „Jo, no vidíš … tady máš.“ A vytáhl zbývající balíček. „Ty jsi má jediná .. pěkný, dáš si půlku?“ A trhnutím ho rozlomila a začala pojídat jednu polovinu, když v tom se zarazila. „Juj, miláčku, promiň, já jsem slíbila že budu ve tři u kamarádky, má te´d chudák problémy … no, já musim, tak dopij ten čajík a pak se ještě domluvíme .. měl jsi tu bejt dřív .. čus“ zvedla se a odešla. Evžen dopil čaj, zaplatil a vyšel ven na zaprášenou ulici s úmyslem jít domů a užít konečně zaslouženého odpočinku., když v tom ho doběhla Jana.
„Tak takhle ty pracuješ?“ „No se šéfem jsme projednávali nějakej novej kontrakt … znáš to, příjemnější prostředí a tak …“ „Jo, jasně. Jasně. Dej mi mobil. Hned. No tak dělej!“ S výrazem psa, kterého pán přistihl u loužičky, vytáhl mobil a podal ho své milence. „Aha, hmm, tak to je super tohle. Prostě super.“ Vší silou mrštila s mobilem na asfaltový chodník, poté se otočila na Evžena a dala mu facku, tu největší, jakou kdy komu dala. Poté s výrazem nejvyššího opovržení odkráčela neznámo kam. Evžen zvedl mobil. Ještě že si koupil ten s gumovým krytem, díky němu byl sice špinavý, ale stále funkční. Očistil jej, dal do kapsy a vydal se domů.
Před svým domem na něj však čekala Anna. „Tě pic, od čeho máš tak červenou tvář?“ „Ani se neptej, chtěl jsem odejít z kanclu a v tu chvíli sekretářka otevřela prudce dveře a já dostal přímej zásah.“ „Chudinko …“ řekla soucitně a pohladila ho po tváři. Pojď domů, já ti to něčim namažu.“ V domě zalovila v Evženově lékárně, vytáhla mastičku a namazala mu s ní rudý flek. „Radši jdi spát, vypadáš otřeseně“ doporučila mu. Poslechl jí. Byl už ze všeho vyčerpaný. Vzbudila ho rázná facka na druhou tvář. „Volala nějaká Marcela, že prej se nemůže dočkat zítřejšího večera! Bídáku! Prej omyl! Ti dám omyl!“ Hulákala a plakala zároveň. Nakonec práskla z dveřmi a vyběhla z domu. Evžen ani nevstal z postele, jenom zakňučel jako nakopnutý pes, otočil se na druhý bok a proklínal všechny svaté. Nakonec se mu podařilo usnout.
Ráno vymyslel strategii. Změní si číslo na mobil, koupí holkám něco co jim udělá radost a omluví se … to je ono, mají ho rády, určitě mu odpustí. Ihned po snídani vyrazil do obchodu operátora a koupil si novou simku. Pak poslal Janě i Anně SMS, že se s nimi musí nutně sejít, že je packal, že udělal chybu a že ho to strašně moc mrzí. Byl to mistrovský kousek přetvářky. Poté nastoupil do autobusu a vystoupil před tím krámkem, kde koupil včera perníková srdce. „Dobrej den, tak dneska bych chtěl dvakrát tadyhle ta srdce s nápisem Omlouvám se miláčku. Na nic se neptejte.“ Dodal, jakmile viděl jak se prodavač zatvářil. Zaplatil a vyšel před krámek. Vytáhl mobil. Čekaly na něj už dvě SMS. Bezva, řekl si, takže s Ančou v kavárně, s Janou v hospodě. Rozhodl se, že první uklidní Annu, a tak jí ihned odepsal, že už je na cestě, zatímco Janě, že odpoledne je tam jako na koni.
Došel ke kavárně. Nikdo před ní navzdory jeho očekáváním nečekal, a proto vstoupil dovnitř. Vzadu v koutku seděla u stolku Anna. „Ahoj Evžene. Chci si s tebou promluvit.“ Spustila, ještě než se stihl posadit. „Včera jsi mě fakt naštval. Aspoň to bylo lehčí. Znám jednoho kluka. Jsme si teď dlouho psali a mám v tom díky včerejšku naprosto jasno. Mezi námi je konec! Sbohem!“ A vyběhla z kavárny. Evžen se zvedl a měl se k odchodu, když v tom mu cestu zastoupil číšník s tím, že musí zaplatit útratu za tu mladou dámu, co právě odešla. Dělalo to 500 korun.
Radši ani nepřemýšlel, co si všechno naporoučela, zaplatil a vyšel ven. Do setkání s Janou měl ještě čtyři hodiny čas. Domů se mu moc nechtělo, a tak zavolal a nabídl schůzku Marcele. Souhlasila, ale zněla nějak divně, nějak nervózně, říkal si v duchu Evžen. Zašel do parku, kde na něj měla čekat. Skutečně seděla na lavičce, ale vedle ní seděl ten prodavač od srdcí! „Nazdar Marci.“ Pozdravil a tázavě se podíval na prodavače, který se jen omluvně usmál. „Chtěla jsem ti to říct dřív. Tady já a Marek spolu chodíme. S tebou to byl jen takovej úlet, víš? Tak se měj, papa.“ A políbila Marka. Evžen nevěděl jestli se má smát, zuřit,nebo plakat.
Nakonec se otočil a odešel na autobusovou zastávku, posadil se na lavičku a koukal do země. Přijel autobus, Evžen nastoupil a odjel do té hospody, kde se měl za dvě hodiny sejít s Janou. Sednul si ke stolu a objednal pár panáků, dnešek byl i na poměry jeho života dost drsný. Ve čtyři hodiny vstoupila do lokálu Jana, v závěsu šel opět prodavač. Evžen se zvednul, usmál se a vytáhl ta dvě perníková srdce, přišel k nim a dal je prodavači do ruky se slovy „Nazdar Marku, proč si vlastně už dávno netykáme, co, ty stará vojno? No, přeju mnoho zdaru.“ Otočil se k Janě „A bejt tebou, tak mu zkontroluju mobil. Přeji hezký den.“ Lidé v hospodě zmlkli, někteří se zasmáli a pak pokračovali v zábavě.