Hlasité, vysokofrekvenční, kontinuální a nervy drásající „tů“ se rozléhalo po bytě. „Zatraceně, co s tím krámem zase je?“ ulevila si do toho všeho rámusu Lucie. Modrá obrazovka na televizi nikdy nevěstila nic dobrého. Navíc to rozhodně nebylo poprvé, co televize odmítala poslušnost.
„Milane, pojď se na to podívat, já bych se na to nejradši fakt vyprdla, jednou za čas se chce člověk podívat na kysnu a zase tohle! Nedělal si s tím něco?“
„No, dělal, já jsem včera ladil nový kanály na tom našem set-top boxu, jsem ti zapomněl říct. Víš, že už teďka chytáme i němce?“
„Tak to jsi to fakt dobře naladil, teďka nechytneme ani čétéčko.“
Milan se zlehka usmál, pokrčil rameny a sebral z rohu novinami pokrytého stolu dálkové ovladače od televize, dvd-přehrávače a set-top boxu a začal mačkat chaoticky jedno tlačítko za druhým, bohužel však bezvýsledně.
Lucce došla trpělivost, zamračila se a přistoupila k televizi, aby jí vzápětí uštědřila shora ránu sevřenou pěstí. „Nemlať tak do toho! Pak se divíš, že to dělá takovýhle věci! Kdybys s tím zacházela tak, jak se na moderní jemnou elektrotechniku sluší a patří, tak by s ní nebyly věčně takové problémy.“
„Kdyby ta tvoje technika ráčila fungovat tak, jak má, nemusela bych do ní mlátit! A hele pomáhá to!“
vykřikla Lucka, když modrá plocha z televize zmizela a byla vystřídána skákajícím zrnitým černobílým obrazem.
„Třeba když jí přidám, tak se vzpamatuje úplně.“
řekla a její ruka opět udeřila televizi, tentokrát z boku. Vyjma mírně pohmožděné dlaně to nemělo následky. Obraz si dál dělal co chtěl. Černobílé pruhy výjížděly nahoru a dolů po obrazovce, jako nějaká bláznivá atrakce vídeňského Prátru.
„No já myslím, že chyba bude někde mezi set-top boxem a televizí. Jen jestli se nám nepoškodil kabel, jak jsme ho tenkrát skřípli, když se malovalo. Nebo špatnej kontakt. Anebo nám zas odešel zesilovač.“ analyzoval situaci Milan.
„Hele, podívej se támhle, tam na tom jednom kabelu je uzel, nevadí to?“ sdělila své postřehy Lucka.
„Lucinko, prosím tě, to ale vůbec nevadí. Kabely od elektriky nejsou zahradní hadice, tam to vadí, když uzel uděláš, tady ne.“
„Nedělej ze mě idiota. To ví i malý dítě, to o tý hadici.“ bránila se Lucka, pak se sehnula a pohledem zkontrolovala klubko kabelů, prodlužováků a různých zásuvek.
„Milane, pojď se na to podívat, mě se zdá, že je tu jeden kabel nějakej vypojenej.“
Milan odložil dálkové ovladače a sehnul se k Lucce.
„No to mě podrž, máš recht!“ zvolal Milan radostně, poté vsunul zástrčku do zásuvky a narovnal se. Černobílé pruhy byly konečně vystřídány stabilním, čistým, barevným signálem. Běžely zrovna zprávy. Ve studiu v záři reflektorů seděla na kvalitní polstrované židli sličná moderátorka.
„Dnes byl do úřadu prezidenta české republiky opět zvolen pan Václav Klaus, který …“
V půce věty byla však moderátorka přerušena, neboť její hlas s každým jejím slovem slábnul a slábnul a byl nahrazován něčím vysokofrekvenčním, něčím rozhodně méně příjemným. Televize, nebo snad i jiná součást domácího kina Milana a Lucky zase odmítla fungovat tak, jak by měla. Moderátorka nakonec mluvit přestala a byla vystřídána Klausem. A pan prezident mluvil. Mluvil dlouho a určitě krásně. Ani Milan, ani Lucka z jeho projevu však nic neměli, protože se bytem ozývalo jen hlasité „tů“.

aneb Povídka, co byla oceněna jedničkou …

„Dobrý den, máte taková ta perníková srdce s nápisem ty jsi má jediná?“ Zeptal se asi tak třicetiletý, dobře oblečený muž. „Máme tři velikosti, račte si vybrat!“ zahlaholil bodře prodavač. „Dobře, dejte mi prosím tři kusy těch středně velkých.“ Prodavač nadzvedl obočí. „No co koukáte. Dneska je to normální. Zabalte mi to každý zvlášť!“ V tu chvíli mu zazvonil telefon. „Jé, nazdar Janči, tak co, klapne to dneska? Jo, můžu kdykoli. V kavárně? Bezva, už se těším! Pa, zlatíčko!“ Prodavač položil na pult tři úhledné balíčky s mašličkami. „Tak to máte za 150 českejch, pane“ Muž zaplatil, rozloučil se, vyšel ven na ulici a zamířil směr kavárna Pusinka, místečko častých schůzek zamilovaných párů.
Před kavárnou postávala pohledná rusovláska na vysokých podpatcích. „Ahój, čekáš dlouho?“ pozdravil muž. „Ahojky Evžene, jen chvilku.“ Evžen jí nastavil rámě a vešli širokými dvoukřídlými dveřmi do prostorné kavárny. K jejich úžasu obvykle plná kavárna zela prázdnotou, a tak si vybrali stolek uprostřed, který byl narozdíl od všech ostatních tmavých ze světlého dřeva. „Něco pro tebe mám.“ Prohlásil Evžen a vytáhl jeden balíček. „Pro mne? To jsi nemusel … co to je?“ zeptala se s nedůvěrou. „Ty jsi má, jediná! Ach, Evžínku, to je tak krásný!“ a vrhla se mu do náruče. V tu chvíli mu však začal pískat mobil. SMS. „Kdo ti zas co chce? Tohle odpoledne mělo bejt naše …“ „Hrome, to je z práce, jak člověk odejde, už je malér! Promiň miláčku ale musím běžet. Dej si kafčo a dortík, tady máš stovku.“ Dal jí pusu na rozloučenou a spěšně odkráčel z kavárny.
Cestou vytočil číslo. „Ahoj Anči, co se děje že se se mnou potřebuješ tak nutně sejít? Ajo, promiň miláčku, já na to pro samou práci uplně zapomněl … tak kde … U šibenice? Jo, perfektní, jsem tam v cuku letu.“ Otočil se a zamířil k autobusové zastávce. Měl štěstí, pětka přijela za dvě minuty. Vyložila ho přímo před smluvenou hospodou. Anča však nikde. Rozhodl se že počká venku. Začal mu zvonit mobil. Dnes už potřetí. „Prouda u telefonu!“ zjihl „Nazdárek Marcelko .. japa se máš?“ Znervózněl. Zpoza rohu vyšla Anka. „Marci, já se ti omlouvám, ale musím končit, mám vybitou baterku … jo, zavolám hned jak jí nabiju, pa!“ „Ahoj J..Anči! Půjdeme dovnitř?“ A šibalsky se usmál. Číšník je zavedl k neobsazenému krásně prostřenému stolu. „Jsem tak rád, že tě zas vidim, mám pro tebe překvapení!“ Mrknul na ní a vytáhl druhý z balíčků. „Ty jsi má jediná! Ach, Evženku, já tě miluju!“ vzdychla a vrhla se mu do objetí. Už ho tahle komedie přestávala pomalu bavit. Rok co rok to samé. Chtěl to mít rychle za sebou a tak se opět vymluvil na práci a s předstíraným smutkem opustil lokál.
Kráčeje ulicí vytočil Marcelu. „No, ahoj, tak já volám, se mi ten mobil zas nějak vzpamatoval nebo co … sejít? Dobře, kde? V Pusince? Nešlo by to někde jinde, třeba v čajovně Hind? Pusinka je ode mě přes celý město … když přijdeš do tý čajovny, dám ti jedno překvapení! Tak platí? Fajn, už se nemůžu dočkat. Páčko“ zahnul za roh a vydal se do blízké čajovny Hind. Byl už docela unavený, půl dne pryč a jediné, co z toho měl byly bolavé nohy a poloprázdná portmonka. Když přišel ke vchodu do čajovny, zrovna z ní vycházel ten prodavač co mu ráno prodal perníková srdce. „Zdravíčko“ „Dobrej … tak co srdce, dobrý, pane?“ Evžen se uchechtl. „Jojo, zrovna jdu udat to poslední.“ Tentokrát se uchechtl pro změnu prodavač. „Tak to přeju hodně štěstí, nashle, musím zpátky do krámu, končí mi polední přestávka.“
Rozloučili se a Evžen vykročil ke dveřím čajovny. Uvnitř ležela na pohovce rozkošnicky roztažená Marcela. „Co ti tak trvalo?“ „Znáš to, zlato, ta práce mě jednou fakt zničí …tak co dáme? Čajík, vodnici?“ „Já tu už mám čaj, si řekni o hrnek, dáme si. No a to překvápko?“ „Jo, no vidíš … tady máš.“ A vytáhl zbývající balíček. „Ty jsi má jediná .. pěkný, dáš si půlku?“ A trhnutím ho rozlomila a začala pojídat jednu polovinu, když v tom se zarazila. „Juj, miláčku, promiň, já jsem slíbila že budu ve tři u kamarádky, má te´d chudák problémy … no, já musim, tak dopij ten čajík a pak se ještě domluvíme .. měl jsi tu bejt dřív .. čus“ zvedla se a odešla. Evžen dopil čaj, zaplatil a vyšel ven na zaprášenou ulici s úmyslem jít domů a užít konečně zaslouženého odpočinku., když v tom ho doběhla Jana.
„Tak takhle ty pracuješ?“ „No se šéfem jsme projednávali nějakej novej kontrakt … znáš to, příjemnější prostředí a tak …“ „Jo, jasně. Jasně. Dej mi mobil. Hned. No tak dělej!“ S výrazem psa, kterého pán přistihl u loužičky, vytáhl mobil a podal ho své milence. „Aha, hmm, tak to je super tohle. Prostě super.“ Vší silou mrštila s mobilem na asfaltový chodník, poté se otočila na Evžena a dala mu facku, tu největší, jakou kdy komu dala. Poté s výrazem nejvyššího opovržení odkráčela neznámo kam. Evžen zvedl mobil. Ještě že si koupil ten s gumovým krytem, díky němu byl sice špinavý, ale stále funkční. Očistil jej, dal do kapsy a vydal se domů.
Před svým domem na něj však čekala Anna. „Tě pic, od čeho máš tak červenou tvář?“ „Ani se neptej, chtěl jsem odejít z kanclu a v tu chvíli sekretářka otevřela prudce dveře a já dostal přímej zásah.“ „Chudinko …“ řekla soucitně a pohladila ho po tváři. Pojď domů, já ti to něčim namažu.“ V domě zalovila v Evženově lékárně, vytáhla mastičku a namazala mu s ní rudý flek. „Radši jdi spát, vypadáš otřeseně“ doporučila mu. Poslechl jí. Byl už ze všeho vyčerpaný. Vzbudila ho rázná facka na druhou tvář. „Volala nějaká Marcela, že prej se nemůže dočkat zítřejšího večera! Bídáku! Prej omyl! Ti dám omyl!“ Hulákala a plakala zároveň. Nakonec práskla z dveřmi a vyběhla z domu. Evžen ani nevstal z postele, jenom zakňučel jako nakopnutý pes, otočil se na druhý bok a proklínal všechny svaté. Nakonec se mu podařilo usnout.
Ráno vymyslel strategii. Změní si číslo na mobil, koupí holkám něco co jim udělá radost a omluví se … to je ono, mají ho rády, určitě mu odpustí. Ihned po snídani vyrazil do obchodu operátora a koupil si novou simku. Pak poslal Janě i Anně SMS, že se s nimi musí nutně sejít, že je packal, že udělal chybu a že ho to strašně moc mrzí. Byl to mistrovský kousek přetvářky. Poté nastoupil do autobusu a vystoupil před tím krámkem, kde koupil včera perníková srdce. „Dobrej den, tak dneska bych chtěl dvakrát tadyhle ta srdce s nápisem Omlouvám se miláčku. Na nic se neptejte.“ Dodal, jakmile viděl jak se prodavač zatvářil. Zaplatil a vyšel před krámek. Vytáhl mobil. Čekaly na něj už dvě SMS. Bezva, řekl si, takže s Ančou v kavárně, s Janou v hospodě. Rozhodl se, že první uklidní Annu, a tak jí ihned odepsal, že už je na cestě, zatímco Janě, že odpoledne je tam jako na koni.
Došel ke kavárně. Nikdo před ní navzdory jeho očekáváním nečekal, a proto vstoupil dovnitř. Vzadu v koutku seděla u stolku Anna. „Ahoj Evžene. Chci si s tebou promluvit.“ Spustila, ještě než se stihl posadit. „Včera jsi mě fakt naštval. Aspoň to bylo lehčí. Znám jednoho kluka. Jsme si teď dlouho psali a mám v tom díky včerejšku naprosto jasno. Mezi námi je konec! Sbohem!“ A vyběhla z kavárny. Evžen se zvedl a měl se k odchodu, když v tom mu cestu zastoupil číšník s tím, že musí zaplatit útratu za tu mladou dámu, co právě odešla. Dělalo to 500 korun.
Radši ani nepřemýšlel, co si všechno naporoučela, zaplatil a vyšel ven. Do setkání s Janou měl ještě čtyři hodiny čas. Domů se mu moc nechtělo, a tak zavolal a nabídl schůzku Marcele. Souhlasila, ale zněla nějak divně, nějak nervózně, říkal si v duchu Evžen. Zašel do parku, kde na něj měla čekat. Skutečně seděla na lavičce, ale vedle ní seděl ten prodavač od srdcí! „Nazdar Marci.“ Pozdravil a tázavě se podíval na prodavače, který se jen omluvně usmál. „Chtěla jsem ti to říct dřív. Tady já a Marek spolu chodíme. S tebou to byl jen takovej úlet, víš? Tak se měj, papa.“ A políbila Marka. Evžen nevěděl jestli se má smát, zuřit,nebo plakat.
Nakonec se otočil a odešel na autobusovou zastávku, posadil se na lavičku a koukal do země. Přijel autobus, Evžen nastoupil a odjel do té hospody, kde se měl za dvě hodiny sejít s Janou. Sednul si ke stolu a objednal pár panáků, dnešek byl i na poměry jeho života dost drsný. Ve čtyři hodiny vstoupila do lokálu Jana, v závěsu šel opět prodavač. Evžen se zvednul, usmál se a vytáhl ta dvě perníková srdce, přišel k nim a dal je prodavači do ruky se slovy „Nazdar Marku, proč si vlastně už dávno netykáme, co, ty stará vojno? No, přeju mnoho zdaru.“ Otočil se k Janě „A bejt tebou, tak mu zkontroluju mobil. Přeji hezký den.“ Lidé v hospodě zmlkli, někteří se zasmáli a pak pokračovali v zábavě.

Nedávno jsem měl tu milou povinnost zaplatit pokutu (jak jsem se k ní dostal není podstatné, je to celkem komická záležitost, možná někdy příště), a tak jsem se vydal na cestu na Policii České republiky, jejíž příslušníci byli tak milí, hodní a dobrosrdeční, že mi uložili zaplatit pět set korun českých (naštěstí už včetně DPH, ceny pokutového bloku a inkoustu policejní služební erární propisky).
Přijdu na stanici, tam vpravo na lavici sedí vyvrhelové všech možných vzezření a formátů a z čelní přepážky na mě huláká strážce zákona, co že tady dělám a ať vypadnu. No, přirozeně jsem se tak snadno nenechal odbýt, tak jsem mu vysvětlil, že bych rád zaplatil pokutu. Nazlobeně se mě otázal, jestli si z něj dělám legraci. Po mé klidné odpovědi, že to bohužel myslím vážně, vylezl zpoza přepážky a vyvedl mě ven s tím, že jsem blbě a že musím na služebnu, co je z boku této budovy a že jsem vlezl na nějakou kriminálku či co. V tu chvíli jsem si říkal, že jsem holt trdlo, a tak jsem se dotyčnému omluvil a poděkoval za nasměrování. Suchá odpověď „hmm“ byla nejspíše na poměry policistů ještě hodně milým a přátelským rozloučením.
Pokrčil jsem nad tím rameny a vydal se ukázaným směrem, vkročil do jakési čekárny, zcela prázdné, a začal hovor se starším pánem, který na mě zase zpoza okénka nějak podezřele pokukoval, jako bych snad byl terorista a v mé příruční diplomatce se skrývalo nejméně pět kilo semtexu. Vysvětlil jsem mu celou situaci a argumentoval útržkem z pokutového bloku, který jsem obdržel. On mi vysvětlil, že být to normální pokuta, tak by to bylo v pořádku, ale že tohle je dopravní pokuta, musím na dopravní oddělení, které se nachází v jiné budově, konkrétně kdesi za tou, do které jsem vlezl. Zase vedle? Nu, asi jsem větší trdlo než jsem si myslel. Poděkoval jsem mu za ochotu a rozloučil se (dokonce i k mému údivu odpověděl „nashle“), pak jsem obešel celou budovu a prohlížel si okolní domy.
Na jednom z nich byla vedle zastrčených vstupních dveří asi 15 cm velká cedulka Dopravní oddělení. Sice jsem měl brýle, ale garantuji Vám, že i nekrátkozraký člověk by jí na první pokus zdařile ignoroval. S úlevou jsem si na tamějším počítači nechal vydat lístek s pořadovým číslem a zařadil se do fronty asi pěti čekajících lidí. Po 20 minutách na mě konečně přišla řada. Usedl jsem k okénku, za kterým seděla postarší policistka, ale na rozdíl od kolegů alespoň s výrazem, ve kterém se nezračila zášť a otrávenost z okolního světa. Předložil jsem opět pokutový ústřižek a paní se dala do vypisování nějakých lejster s ním spojených. Po 5 minutách a vyplnění asi 3 papírů se pak tak zvláštně zadívala na ústřižek a začala zuřivě listovat v nějaké tlusté knize a já znejistěl. Mé obavy se potvrdily, když mi pak řekla, že pokuta pochází od městské policie a že tedy není v kompetenci obecné policie ode mne danou částku převzít.
To je super, hlavně že mě daný strážník měšťáků důkladně informoval, co s tím mám dělat, ačkoli to prý udělat měl  Policistka mi také sdělila, že nemá vůbec potuchy, co s tím mám dělat. Řekl jsem jí, že už okolo toho lítám půl dne a že mi pomalu začíná docházet trpělivost. Naštěstí se nade mnou slitovala a začala obvolávat své kolegy. Výsledek? Mám jít prý buďto na městskou policii, nebo na magistrát. Aby si to ověřila, zavolala pro jistotu i na městkou policii, kde jí však podle toho, jak se zatvářila, moc neporadili. Další telefonát byl nejspíše na magistrát, kde jí potvrdili, že mají kompetenci ode mne pokutu vybrat, a tak jsem tam byl také odeslán.
Byl jsem jí za to vděčný, jímala mne totiž hrůza při představě, že bych lítal jak trubka po celém Děčíně dva dny, než bych našel tu správnou budovu, to správné oddělení, tu správnou přepážku a asi i tu správnou osobu.
Na magistrátu mě však ihned vyvedli z mé mylné iluze, že se pokuty někdy zbavím. Paní na jakési recepci byla v zadu a jak jsem pohledem zjistil, srovnávala si tam svůj šatník. Když úklid jedné skříně dokončila, přišla ke mně a nepříjemným hlasem hodným zdravotní sestry po dvou nočních za sebou se mne zeptala „Co bys jako potřeboval?“. Trpělivost byla ten tam, navíc její přátelský a ochotný přístup jen podnítil mé nervíky, takže jsem jí zamával pokutou před obličejem a zvýšeným hlasem řekl, ať mi řekne, co s tím mám dělat. „To musíš na pokladnu, ale to dneska už nezaplatíš.“ A vrátila se dozadu k přehrabování se v šatech. Když pominu tykání a že mě tím vlastně odeslala do oněch míst, tak jsem byl v šoku. Poté, co jsem se z něj probral (10 sekund jsem jen s otevřenou pusou okouněl u pultíku jsem se hlasitě otázal „A to jako proč?“ Odpověď byla jasná, stručná a dech vyrážející. Bylo půl třetí, s blokem jsem běhal po úřadech už od 10. hodiny. Zpoza dveří od skříňky se ozvalo „Dneska má pokladna jen do dvou. Můžeš domů.“ To, co jsem si v tu chvíli pomyslel, je nepublikovatelné. Ještě štěstí, že jsem měl dost rozumu na to, abych beze slova odešel. Další pokutu, tentokrát za urážku úřední osoby, by se mi opravdu platit nechtělo.
Druhý den jsem se tam vrátil, k mému převelkému údivu byla pokladna otevřená, a tak jsem tam hodil pět českejch na stůl (míněno stovek, ne kapříků známých z TV), obdržel potvrzení o zaplacení a relativně spokojeně odešel domů. Byla to záležitost na pět minut, která se krásně protáhla na dva zábavné dny. Celý tento zážitek má však jeden klad, Až příště někdy dostanu pokutu, budu vědět rovnou, jak s ní naložit.