Ani nevím, jak začít. Sotva totiž chci, aby se z tohoto mého soukromého projektu stal „Milý deníčku“ styl zápisník patnáctileté dívenky. Tímto se omlouvám mé sestře, která vlastně ani žádný svůj deníček nemá (nebo ho pečlivě skrývá) a vlastně jí ani není patnáct. Abych se konečně nějak vymáčkl k tématu, zkrátka rozhodl jsem se, že sepíšu své zážitky s pro mne dosti ožehavým tématem. Jsou to, jak jinak v mém věku, holky.

Vzpomínám si na svou první „velkou“ lásku. Bylo to někdy v primě (měl jsem na krku asi 11 roků) a na lyžáku jsem se začal bavit s jednou slečnou (proč nebýt konkrétní, stejně jí nikdo z vás s největší pravděpodobností nezná a i kdyby, tak co, ona to stejně ví) – Zuzkou Blažkovou. Kromě povídání jsme spolu jezdili v páru na kotvě tamější sjezdovky a tancovali na lyžákové diskotéce. Ke konci pobytu (a jednom super odvazovém tanci) mne napadla
jedna myšlenka – zkusit s ní začít chodit. Těsně před večerkou jsem si jí odvedl kousek stranou od všeho hluku a zeptal se. Kupodivu mi na to kývla a já poprvé zažil takový ten pocit, že můžu létat. Těch 10 minut bylo vážně úžasných. Pak za mnou ale přišla její kamarádka s tím, že si to Zuzka rozmyslela a že na to ještě není připravená. No, tenkrát jsem to vzal dobře, alespoň co si pamatuji. Nevím, možná jsem byl na takové věci opravdu moc malý a chtěl jsem si jen zahrát na „velkýho kluka“. Z mého současného pohledu si myslím, že Zuzka měla tenkrát mnohem víc rozumu než já. Ještě dva týdny po lyžáku jsem jí chodil doučovat matiku, ale tak nějak mě kontakt s ní přestával bavit. Najednou jsme se už nescházeli a zdálo se, že nám to oběma vyhovuje. Tak to s ní zůstalo do dneška, akorát se zdravíme, když se potkáme po chodbách a občas se zdvořile toho druhého zeptáme, jak se daří.

Moje druhá „velká láska“ byla a, proč si to otevřeně nepřiznat, stále tak trochu je Verča Klemová. Moc pěkná holčina z naší třídy. Bavili jsme se i předtím, ale vše začalo až na školním výletě. Je skoro škoda, že s ní jsem to nedotáhl až do chodící fáze. V tomto případě jsem to byl já, kdo to celé spískal. Tancovali jsme spolu, bavili se, chodili do jídelny a tak podobně, ale nic víc. Verča měla ode mne nejspíše dost vysoká očekávání a já se nevím proč tak nějak bál. Já jí měl fakt hluboce rád, od jistých zdrojů jsem věděl, že i ona mne, ale k ničemu nedošlo. Po asi tak půl roce, když jsem se dostatečně vyhecoval k tomu využít příležitosti Valentýna a někam jí pozval, mi řekla, že už si bohužel kluka našla, že už nemohla dál čekat. Ten pocit byl … jak to jen … jo, kladivo, jako bych dostal takovým tím velkým co se jím bourají zdi. Byl jsem z toho celkem dlouho fakt špatnej. Dnes jsme jen velmi dobří kamarádi a ani jeden z nás nemá ambice (a ani důvody) o něco se pokoušet.

Ony všechny ty mé lásky byly a nejspíše i budou takové melancholické. Snažím se ke každé dámě chovat jako perfektní gentleman, se vším všudy co k tomu patří. Někteří kamarádi mi říkají, že jsem beznadějný romantik a že s tím v dnešní době nemám moc šancí. Dnešní holky prý nejsou na řeči, na atmosféru místa, na vychutnávání si prosté blízkosti toho druhého, ale na akci. V tom případě se asi opravdu se zlou potáži. Ale rozhodně nehodlám slevit ze svých zásad. Já nepotřebuji akční holku na jeden den, týden, měsíc. Hledám božské stvoření, onu Vyvolenou, se kterou si budu perfektně rozumět (to ale neznamená, že musíme mít stejné názory, to rozhodně ne, to bychom jeden druhého po chvíli nudili, jde jen o pochopení), bude mě s ní bavit svět, budu se s ní smát a především si jeden druhého poneseme ve své duši, v paměti, činech, gestech.

Já s holkami a ony se mnou to mají a budou mít holt dost těžké. Ale to je možná dobře. Ze všech těch na povrch krásných holek sítem propadne jen pár, do kterých stojí za to investovat svůj volný čas a část svojí duše. Každá, ke které začnu něco cítit, si ode mne (ať chce, nebo ne, ať vědomě, či nevědomky) bere část mého já. Každý vztah na mě zanechává hluboké otisky, každý mě změní. Uvědomuji si, jak se od dob mé první lásky změnil můj pohled na svět, mé priority, postoje, názory, způsoby zábavy. Částečně kvůli dospívání samotnému, ale lásky v tom hrály daleko větší roli, než by kdo z vás mohl tušit a než si i já sám jsem ochoten připustit.

Ó můj bože! Jak si tak po sobě čtu tu litánii, která nemá hlavu, ani patu, natož pak myšlenku a hloubku, kterou jsem do toho chtěl vložit, mám chuť to celé vymazat. Je to možná příliš osobní a pro vás příliš nudné. Stačí jediný stisk klávesy … ale neudělám to, už jen kvůli tomu, že si to nejspíše stejně nikdo kromě mě nepřečte a já, až se k tomu po létech dostanu, se tomu s chutí zasměju. Přeji Vám hezký zbytek dne.