Po čtvrtroční odmlce jsem opět usoudil, že bych mohl něco málo uvést do publikovatelného (zda čitelného, ať soudí někdo další) a nechat to odeslat do nulo-jedničkového éteru. Není to celistvý příběh, jen část. Důvod? Oh, just a stupid one, the story is still (sometimes) being written. So be patient. Please.

Díval se na noční nebe. Od vesnice vál mírný větřík, klidný jako dech spících lidí. Zaposlouchal se do hlasu Matky, který k němu promlouval z trávy, jež mu rostla u nohou, ze stromů, které nechal sto kroků za sebou. Zaslechl ho i od ptáka, letícího vysoko na noční obloze. Všechny ty hlasy mluvily o životě. O daru Matky, který dostaly a který vrátí, až přijde jejich čas, jež jim Matka určí. Všichni to chápou, všichni, kterým Matka vdechuje život již tisíce let. Jen lidé ne. To říkal i sám Huan, který Jiřího vychoval a naučil ho vše o Matce a jejím dílu. Vše o přírodě, která byla vším, blahem, dobrem a řádem.
Kolem Jiřího proběhl vlk. Slyšel, jak měkké tlapy dopadají na vysokou trávu, která se ohýbá pod vahou silného těla šelmy. Prvního vlka následovala smečka šedých těl, stínů ženoucích se nocí k malé osadě lidí. Ach, Matko, lidé, ti, kdož hřeší, a za své hříchy se dočkají trestu.
Nocí se neslo dlouhé vytí. Vůdce vlků svolával celou smečku k útoku. Kruh kolem osady se pomalu zmenšoval. Teď nastal i Jiřího čas. Kamenný nůž za opaskem čekal na svou hostinu, kterou mu Jiří dopřeje. Jiřího tělo, jeden dokonale fungující organismus, výborně spolupracující soustava svalů, šlach, kostí, vazů, cév a nervů se pomalu měnila v krvelačnou bestii. Jiří věděl, že teď nastává čas lidí, těch, kteří hřeší proti Matce.

V době, kdy jsem studoval na střední škole (dnes mi to občas připadá strašně dávno, slovy tři roky zpátky) jsem měl nepříjemnou povinnost - maturitu. Její součástí byla povinnost méně nepříjemná (alespoň pro mě), a to slohová práce. Netuším, jaká to zvrácená síla mě nutila brát do ruky tužku a papír, abych pak část svých nápadů přenesl na bílý arch, který kdysi býval stromem, nicméně skrze toto nutkání mi slohová práce přišla jako světlý okamžik temného konce čtvrtého ročníku. Jednoho nehezkého dubnového jitra nebylo zbytí než vyměnit pohodlné triko a rifle za košili s kravatou, kalhoty, vestu a sako, a takto oblečen odebrat se ne do věčných lovišť, ale do školy. Čtyři hodiny jsem strávil v teple školní třídy s perem v ruce snaže se vyždímat ze sebe to nejlepší. No, subjektivně zhodnoceno, nestálo to za moc, přesto jsem se před dvěma dny rozhodl, že zavzpomínám na starý dobrý den, vzdálený bez měsíce tři roky, vybavím si co nejvíc ze své maturitní práce, abych ji mohl znovu napsat, co nejvíc podobnou té, která byla ohodnocena známkou jedna. Přeji pevné nervy.

Karel seděl na židli a protáčel mezi prsty propiskou. Už několik minut pročítal čtyři možná zadání maturitní slohové práce, z nichž si jedno měl vybrat a během čtyř hodin, ze kterých už mu několik minut zmizelo, splnit, jak nejlépe mu jeho um dovolí. Nevěděl, který útvar si vybrat, na práci se nijak nepřipravoval, spoléhal na pomoc shůry, která ho zatím vždy z problému dostala. Na hodinky se nedíval, nechtěl vidět, kolik času mu už zabralo bezvýsledné zírání na malý papírek pokrytý desítkami černých písmen. Zaposlouchal se, podle šustění propisek o papíry poznal, že většina jeho spolužáků již píše. Vlastně je to jedno, hlavně něco napsat, cokoliv, co nebude úplným propadákem, i se čtyřkou se dá odmaturovat. V hlavě mu znělo ono známé a mezi studenty neustále opakované „nejdřív jestli, pak až kolik“. Publicistický útvar? Nikdy! Úvahu také zavrhl, znal svého češtináře, známého svou chorobnou posedlostí chytat člověka za slovo a dělat z něj nemyslícího tupce před, když ne světem, tak alespoň celou třídou. Vyprávění? To neznělo špatně, něco by se snad vymyslet dalo, téma vypadalo docela přijatelně.

Ach bože, kdybych studoval a zamlada v té době rušné, na dobré se jen mravy dal, měl bych dnes dům a lože slušné. Byl jsem však dítě neposlušné, za školu prchal, jak se dalo. Teď už to nenapravím, už ne. Srdce mé jak by mi usedalo. (Francois Villon, Závěť)

Opatrně si oblékal šedé triko. V levé ruce, jejíž kůže byla rozryta půl palce širokou jizvou lemovanou spoustou malých jizviček zanechaných stehy, nepříjemně zacukalo, bolest se nervem rozlétla až do ramene. Po roce stráveném rehabilitacemi ho ruka stále bolela, věděl, že se bolesti už nikdy nezbaví. Dosedl na postel a začal zvolna vsouvat nohy do džínů. Ačkoliv kolenem pohnul jen neznatelně, ostrá bolest mu vyplnila vnitřek kloubního pouzdra, bolest v koleni byla silnější než v ruce. S dalšími bolestmi si oblékl fleecovou mikinu. Vyšel z bytu a nazul si staré botasky. Skoro by už potřeboval nové, ale připadalo mu, že nemá smysl si kupovat další boty. Tkaničky si nezavazoval, zvykl si chodit v rozvázaných botách. Zamkl a podíval se na hodinky. Šest dvacet devět. Autobus pojede za osm minut, měl dost času, nebude muset spěchat a zápolit s bolestí. Z rohu chodby zvedl necelého půl metru dlouhou větev s ostrým koncem. Dřevo za dlouhé měsíce vyschlo a ztvrdlo. Pevně uchopil větev do ruky. Dlouho trvalo, než našel kus dřeva, který by mu vyhovoval. Svistnutí rozdělilo prostor na dvě části. Schoval větev pod bundu a ujistil se, že není vidět a cestou nikde nevypadne.