V době, kdy jsem studoval na střední škole (dnes mi to občas připadá strašně dávno, slovy tři roky zpátky) jsem měl nepříjemnou povinnost - maturitu. Její součástí byla povinnost méně nepříjemná (alespoň pro mě), a to slohová práce. Netuším, jaká to zvrácená síla mě nutila brát do ruky tužku a papír, abych pak část svých nápadů přenesl na bílý arch, který kdysi býval stromem, nicméně skrze toto nutkání mi slohová práce přišla jako světlý okamžik temného konce čtvrtého ročníku. Jednoho nehezkého dubnového jitra nebylo zbytí než vyměnit pohodlné triko a rifle za košili s kravatou, kalhoty, vestu a sako, a takto oblečen odebrat se ne do věčných lovišť, ale do školy. Čtyři hodiny jsem strávil v teple školní třídy s perem v ruce snaže se vyždímat ze sebe to nejlepší. No, subjektivně zhodnoceno, nestálo to za moc, přesto jsem se před dvěma dny rozhodl, že zavzpomínám na starý dobrý den, vzdálený bez měsíce tři roky, vybavím si co nejvíc ze své maturitní práce, abych ji mohl znovu napsat, co nejvíc podobnou té, která byla ohodnocena známkou jedna. Přeji pevné nervy.

Karel seděl na židli a protáčel mezi prsty propiskou. Už několik minut pročítal čtyři možná zadání maturitní slohové práce, z nichž si jedno měl vybrat a během čtyř hodin, ze kterých už mu několik minut zmizelo, splnit, jak nejlépe mu jeho um dovolí. Nevěděl, který útvar si vybrat, na práci se nijak nepřipravoval, spoléhal na pomoc shůry, která ho zatím vždy z problému dostala. Na hodinky se nedíval, nechtěl vidět, kolik času mu už zabralo bezvýsledné zírání na malý papírek pokrytý desítkami černých písmen. Zaposlouchal se, podle šustění propisek o papíry poznal, že většina jeho spolužáků již píše. Vlastně je to jedno, hlavně něco napsat, cokoliv, co nebude úplným propadákem, i se čtyřkou se dá odmaturovat. V hlavě mu znělo ono známé a mezi studenty neustále opakované „nejdřív jestli, pak až kolik“. Publicistický útvar? Nikdy! Úvahu také zavrhl, znal svého češtináře, známého svou chorobnou posedlostí chytat člověka za slovo a dělat z něj nemyslícího tupce před, když ne světem, tak alespoň celou třídou. Vyprávění? To neznělo špatně, něco by se snad vymyslet dalo, téma vypadalo docela přijatelně.

Ach bože, kdybych studoval a zamlada v té době rušné, na dobré se jen mravy dal, měl bych dnes dům a lože slušné. Byl jsem však dítě neposlušné, za školu prchal, jak se dalo. Teď už to nenapravím, už ne. Srdce mé jak by mi usedalo. (Francois Villon, Závěť)

Francois Villon. Z hodin literatury si Karel pamatoval jen tři věci: kvůli jakési ženě zabil muže, který, stejně jako Villon, měl tu ženu rád, a musel utéct z Paříže. Druhou věcí byl fakt, že po obdržení milosti se do Paříže vrátil, konkrétně na kraj společnosti, žil mezi zloději a prostitutkami. Poslední informací, kterou si o Villonovi Karel vybavoval, byl jeden verš, který se v Baladě o kypré Margot několikrát opakoval: „tam v bordelu, kde stálý mám byt.“

Uklidnil se, že maturuje až za šest týdnů, během kterých mezery ve vzdělání ještě nějak dožene. Stejně teď neměl čas na to, aby řešil, jak dobře, nebo spíš nedůkladně, se na zkoušku připravoval. Možná se téma vyprávění docela hodilo, napadlo ho.

Podíval se z okna ven. Na druhé straně náměstí, kde stála škola, v níž se právě Karel potil nad prázdným archem maturitní slohové práce z českého jazyka, opravovala skupina klempířů okapové svody na jedné z budov. Většina z nich opravovala, jeden z klempířů, mladík jen o málo starší než Karel, stál na kraji střechy a zapaloval si cigaretu, práci zcela zanedbávaje. Fuj, otřásl se Karel při vzpomínce na ranní mráz, který si pramálo dělal z toho, že duben začal již před pár dny. A k tomu ještě dělat na střeše, po které se prohání vítr. Mladík s cigaretou se naklonil přes okraj střechy a odplivl si. Karel se usmál nad představou náhodného kolemjdoucího, který se octne v nesprávnou chvíli pod střechou budovy.

Naposledy protočil tužku mezi prsty. Konečně, po skoro patnácti minutách, během kterých jeho spolužáci stihli vytvořit aspoň kostru své práce, dostal nápad. Mladík, který v zimě a větru ve výšce patnácti metrů nad zemí opravuje okapy jenom proto, že před pár lety chodil do školy takříkajíc jako na ruské filmy, na které ale ve skutečnosti nechodil nikdy, se zdál být docela dobrou inspirací pro sloh.

Vojtěch sáhl promrzlou rukou do náprsní kapsy, lehce nafialovělé prsty sevřely krabičku cigaret, vytáhly ji na mdlé světlo dubnového dopoledne utopeného v šedých mracích a lezavé zimě. Vytáhl bíložlutý váleček, promnul ho v prstech, vložil do úst. Cvakl zapalovač, Vojtěch zaclonil plamínek rukou, spíš kvůli teplu, které ohýnek vydával, než z potřeby chránit žlutý jazýček před větrem.
„Hele, mladej, že bys šel dělat, na fajčení máš rauchpauzu,“ ozvala se Vojtěchovi za zády výtka od jednoho z klempířů.
„Polib mi prdel,“ ulevil si Vojtěch potichu. S nechutným zachrčením si vyčistil krk a plivl přes kraj střechy kamsi dolů. Snad tam nikdo nešel, a i kdyby, co tam odspoda může? Uhasil cigaretu a schoval ji zpět do krabičky. Posraná práce, posraná zima, posraný vítr. I ty okapy, co tu děláme, budou za chvíli posraný. Od holubů a dalších ptáků, co jich po městě poletuje.

Vrátil se k práci, dělal ji bez chuti, bez soustředění, hlavně aby ostatní nepindali, že místo práce pokuřuje. Začínal být naštvaný, na posranou práci, zimu a vítr. A na sebe. Přece jenom měli pravdu učitelé, měli pravdu rodiče, a taky některý kluci. Studuj, dokud můžeš, ať nemusíš s krumpáčem a lopatou lézt ve výkopech, kam si člověk kolikrát má stěží jak stoupnout, když má výkop na šířku necelého půl metru. Zasraný měděný plechy, nadával v duchu Vojtěch. Rukavice neměl a červený kov ho studil do dlaní a prstů. Kdybych se líp učil...

Karel si přečetl prvních pár řádků. No, snad nebude češtinář nijak nadávat na těch pár nespisovných a o něco více neslušných slov. Při nejhorším si Karel vyslechne pár slov a bude ho to stát stupeň při hodnocení práce.

Znovu se podíval z okna. Klempíři, včetně mladého, se věnovali práci. Dobře ti tak, zašklebil se Karel zlomyslně, kdyby ses líp učil, mohl jsi tady sedět se mnou, nad papírem. A v teple. Karel chvilku seděl a sledoval klempíře, kterak upevňují svody do držáků pod střechou.

Čtyři hodiny, vyměřené na napsání maturitní slohové práce, skončili. Karel seřadil listy své práce a předal je učiteli. Někdo září, někdo v září, i tuhle větu slyšel mnohokrát. Ne, do září čekat nebude, věděl, že jeho práce nedopadne tak zle, jak se na začátku obával. Jeden krok mám šťastně za sebou. Oddechl si. Oblékl si sako, propisku schoval do kapsy na jeho vnitřní straně. Prohodil několik málo slov s ostatními. Vyprávění nade vší pochybnost psala většina jeho spolužáků, jak zjistil. Jen málo z nich si vybralo úvahu, publicistiky byly dvě. Charakteristiky čtyři. Rozloučil se s ostatními, chtěl jít domů, měl hlad.

Vyšel do chladného poledne. Slunce s vypětím všech sil dokázalo skrz šedé mraky protlačit několik málo zlatých paprsků, které ale veškeré své teplo odevzdaly vodní páře, a neměly už sílu zahnat lezavou zimu, která obalovala svět kolem. Karel se vydal přes náměstí, začal si pohvizdovat. Pětinu zkoušky dospělosti měl úspěšně za sebou. Zbývalo mu ještě šest týdnů, během kterých ještě leccos dožene, neměl se proč bát. Došel k domu, na kterém skupina klempířů vyměňovala okapové svody. Jo, pánové, kdybyste se líp učili, uchechtl se Karel.

Krok před ním dopadl na zem plivanec.

Ač utekly tři roky, stále jsem ještě nedokázal odpovědět na otázku, zdali mi byla známka "výborně" udělena za práci jako takovou, nebo za ten plivanec následující ihned po "kdybyste se líp učili..."
Díky Vám za pozornost.
já