Čelní střet s českou byrokracií

Nedávno jsem měl tu milou povinnost zaplatit pokutu (jak jsem se k ní dostal není podstatné, je to celkem komická záležitost, možná někdy příště), a tak jsem se vydal na cestu na Policii České republiky, jejíž příslušníci byli tak milí, hodní a dobrosrdeční, že mi uložili zaplatit pět set korun českých (naštěstí už včetně DPH, ceny pokutového bloku a inkoustu policejní služební erární propisky).
Přijdu na stanici, tam vpravo na lavici sedí vyvrhelové všech možných vzezření a formátů a z čelní přepážky na mě huláká strážce zákona, co že tady dělám a ať vypadnu. No, přirozeně jsem se tak snadno nenechal odbýt, tak jsem mu vysvětlil, že bych rád zaplatil pokutu. Nazlobeně se mě otázal, jestli si z něj dělám legraci. Po mé klidné odpovědi, že to bohužel myslím vážně, vylezl zpoza přepážky a vyvedl mě ven s tím, že jsem blbě a že musím na služebnu, co je z boku této budovy a že jsem vlezl na nějakou kriminálku či co. V tu chvíli jsem si říkal, že jsem holt trdlo, a tak jsem se dotyčnému omluvil a poděkoval za nasměrování. Suchá odpověď „hmm“ byla nejspíše na poměry policistů ještě hodně milým a přátelským rozloučením.
Pokrčil jsem nad tím rameny a vydal se ukázaným směrem, vkročil do jakési čekárny, zcela prázdné, a začal hovor se starším pánem, který na mě zase zpoza okénka nějak podezřele pokukoval, jako bych snad byl terorista a v mé příruční diplomatce se skrývalo nejméně pět kilo semtexu. Vysvětlil jsem mu celou situaci a argumentoval útržkem z pokutového bloku, který jsem obdržel. On mi vysvětlil, že být to normální pokuta, tak by to bylo v pořádku, ale že tohle je dopravní pokuta, musím na dopravní oddělení, které se nachází v jiné budově, konkrétně kdesi za tou, do které jsem vlezl. Zase vedle? Nu, asi jsem větší trdlo než jsem si myslel. Poděkoval jsem mu za ochotu a rozloučil se (dokonce i k mému údivu odpověděl „nashle“), pak jsem obešel celou budovu a prohlížel si okolní domy.
Na jednom z nich byla vedle zastrčených vstupních dveří asi 15 cm velká cedulka Dopravní oddělení. Sice jsem měl brýle, ale garantuji Vám, že i nekrátkozraký člověk by jí na první pokus zdařile ignoroval. S úlevou jsem si na tamějším počítači nechal vydat lístek s pořadovým číslem a zařadil se do fronty asi pěti čekajících lidí. Po 20 minutách na mě konečně přišla řada. Usedl jsem k okénku, za kterým seděla postarší policistka, ale na rozdíl od kolegů alespoň s výrazem, ve kterém se nezračila zášť a otrávenost z okolního světa. Předložil jsem opět pokutový ústřižek a paní se dala do vypisování nějakých lejster s ním spojených. Po 5 minutách a vyplnění asi 3 papírů se pak tak zvláštně zadívala na ústřižek a začala zuřivě listovat v nějaké tlusté knize a já znejistěl. Mé obavy se potvrdily, když mi pak řekla, že pokuta pochází od městské policie a že tedy není v kompetenci obecné policie ode mne danou částku převzít.
To je super, hlavně že mě daný strážník měšťáků důkladně informoval, co s tím mám dělat, ačkoli to prý udělat měl  Policistka mi také sdělila, že nemá vůbec potuchy, co s tím mám dělat. Řekl jsem jí, že už okolo toho lítám půl dne a že mi pomalu začíná docházet trpělivost. Naštěstí se nade mnou slitovala a začala obvolávat své kolegy. Výsledek? Mám jít prý buďto na městskou policii, nebo na magistrát. Aby si to ověřila, zavolala pro jistotu i na městkou policii, kde jí však podle toho, jak se zatvářila, moc neporadili. Další telefonát byl nejspíše na magistrát, kde jí potvrdili, že mají kompetenci ode mne pokutu vybrat, a tak jsem tam byl také odeslán.
Byl jsem jí za to vděčný, jímala mne totiž hrůza při představě, že bych lítal jak trubka po celém Děčíně dva dny, než bych našel tu správnou budovu, to správné oddělení, tu správnou přepážku a asi i tu správnou osobu.
Na magistrátu mě však ihned vyvedli z mé mylné iluze, že se pokuty někdy zbavím. Paní na jakési recepci byla v zadu a jak jsem pohledem zjistil, srovnávala si tam svůj šatník. Když úklid jedné skříně dokončila, přišla ke mně a nepříjemným hlasem hodným zdravotní sestry po dvou nočních za sebou se mne zeptala „Co bys jako potřeboval?“. Trpělivost byla ten tam, navíc její přátelský a ochotný přístup jen podnítil mé nervíky, takže jsem jí zamával pokutou před obličejem a zvýšeným hlasem řekl, ať mi řekne, co s tím mám dělat. „To musíš na pokladnu, ale to dneska už nezaplatíš.“ A vrátila se dozadu k přehrabování se v šatech. Když pominu tykání a že mě tím vlastně odeslala do oněch míst, tak jsem byl v šoku. Poté, co jsem se z něj probral (10 sekund jsem jen s otevřenou pusou okouněl u pultíku jsem se hlasitě otázal „A to jako proč?“ Odpověď byla jasná, stručná a dech vyrážející. Bylo půl třetí, s blokem jsem běhal po úřadech už od 10. hodiny. Zpoza dveří od skříňky se ozvalo „Dneska má pokladna jen do dvou. Můžeš domů.“ To, co jsem si v tu chvíli pomyslel, je nepublikovatelné. Ještě štěstí, že jsem měl dost rozumu na to, abych beze slova odešel. Další pokutu, tentokrát za urážku úřední osoby, by se mi opravdu platit nechtělo.
Druhý den jsem se tam vrátil, k mému převelkému údivu byla pokladna otevřená, a tak jsem tam hodil pět českejch na stůl (míněno stovek, ne kapříků známých z TV), obdržel potvrzení o zaplacení a relativně spokojeně odešel domů. Byla to záležitost na pět minut, která se krásně protáhla na dva zábavné dny. Celý tento zážitek má však jeden klad, Až příště někdy dostanu pokutu, budu vědět rovnou, jak s ní naložit.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *