Nejspíše to znáte sami. Spokojeně cestujete metrem, vlakem, tramvají, či autobusem, když v tom přistoupí kluk, nebo holka se sluchátky na hlavě puštěnými na plné pecky. Pro tento případ lidí jsem vymyslel zkratku PPP – Pohyblivý Přehrávač Písní. Skončili jsme nástupem PPP do prostředku hromadné dopravy. Vyvstávají nám dvě plnohodnotné možnosti, jak se s nastalou situací vypořádat. První předpokládá, že jste milovník hudby. Tu si rozebereme později, protože rozhodně není tak jednoduchá, jak by se na první a možná i druhý pohled mohlo zdát. Za druhé jste ten typ člověka, který hudbu ne přímo nesnáší, ale přinejmenším ji nemá rád. V tom případě jste smolaři tak jako tak. Velikost vaší smůly roste přímou úměrou s délkou společné cesty s PPP , s kvalitou PPP použité aparatury a zvolenou hlasitostí, nepřímo potom se vzdáleností (čím jste blíž, tím víc jste naštvaní). Hovorově řečeno, pokud se nacházíte v dosahu reprodukce a jste druhý případ, pravděpodobně vám brzy potečou nervy.

Způsobů jak nastalou situaci zvládnout existuje více a samozřejmě vaší vlastní kreativitě se meze nekladou, přimlouvám se však k vyškrtnutí hrubého násilí z repertoáru.. Nejelegantnější, ale i nejvíc zdžující je prostý výstup na nejbližší zastávce. Jogíni a další vyrovnaní lidé mohou zatnout zuby a snažit se soustředit na svůj palec, nicméně riziko vzniku žaludečních vředů je eminentní. Možná více pohodlný, i když mírně rizikový způsob, je snaha nenápadně donutit PPP k opuštění vozu. Slečny mohou užít svůj po léta pečlivě schovávaný pepřový sprej, pánové zase „nalepení se“ na PPP a předstírání zájmu, pokud je PPP muž, či chtíče, pokud je PPP žena. Další způsoby si prosím raději vymyslete sami, neb to, co mě právě napadá, má do publikovatelnosti opravdu převelice daleko. Tím uzavírám odstavec o nemilovnících hudby a využiji této věty k plynulému přechodu do odstavce druhého, vámi jistě netrpělivě očekávaného, věnovaného nám, muzikou posedlým přátelům.

Pro nás totiž existuje, i když vpravdě jen čistě teoreticky, šance, že se nám PPP trefí do vkusu. Kvalita podání je sice na dnešní dobu lehce pod zažitým standardem (taková malá šusítka, navíc na hlavě druhé osoby), nicméně stále platí okřídlené přísloví „lepší vrabec v hrsti, než pelikán na rybníčku“, či spíše jeho vhodně upravená obdoba „lepší poslouchat PPP, než smrtelný chropot 90-ti leté stařenky“. Co když se nám zvolená skladba nelíbí? Nu, můžeme buď aplikovat některý fígl z odstavce pro nemilovníky hudby, anebo (ti odvážnější a výřečnější z nás) mohou zkusit požádat dotyčného o přepnutí na další píseň v pořadí, či se rovnou zeptat, čím vlastně PPP disponuje a vybrat dle svého uvážení tu nejvíce schůdnou možnost.

Nicméně, odpozoroval jsem, že hlavně staří lidé se s PPP vypořádávají dosti neelegantním způsobem, kdy na PPP začnou hulákat stařecký senilní výčet chyb dnešní mládeže. Že PPP vidí pouze vrásčitého pána, či paní, kterak s úžasnou rychlostí otevírá a zavírá ústa, maximálně vidí i slinku zloby odlétati, to si , bohužel, málokterý důchodce uvědomí.

Rady, jak se nestát PPP uvádět nebudu, každému soudnému člověku je jasné, že si má pořídit pro účely hromadné dopravy sluchátka hrající dovnitř a ne ven (ideálně intraaurální), neposlouchat s hlasitostí nadoraz (a to vůbec nedávám hlasitost do souvislosti s tím, že podle průzkumů bude naše generace ve 40-ti letech hluchá), popřípadě se v nouzi raději distancovat společnosti, pokud je to jen trochu možné. A na závěr všetečná rada: berte ohled na ostatní (i na ty staršího data výroby, koneckonců, i vám, budete-li mít štěstí, bude jednou také tolik) a hlavně i sami na sebe:)

Je zajímavé za jakých podmínek začínám cítit potřebu produkce nějakého článku (sice až nemožně blbého, ale to je vedlejší). Co mne k tomu vede? nějaká vyšší síla? Toužím se literární formou pomstít světu? Kdo ví, ani mě samému totiž moje motivace není ve svém plném rozsahu známa. Nicméně. mám několik teorií, o které se vámi nyní podělím. První soukromý tip patřil nudě, avšak byl velmi brzo vyvrácen zvýšenou literární horlivostí stoupajíci s blížící se maturitou a tudíž i se stoupající vytížeností (eliminující nudu, člověk nevěděl kam dřív skočit a přesto musel psát). I když, jak jsem se zmiňoval v některém z předchozích záznamů, možná za to mohla snaha hledat jakékoli činnosti, které by mi poskytly důvod k vyhnutí se učení. Místo čtení skript z ČJ člověk rád klidně i ryl, sekal zahradu, či trhal ovoce. Touha po tvorbě může souviset s množstvím zábavných, anebo jinak zajímavých zážitků, které mi připadají natolik dokonalé, že se o ně s někým musím rozdělit. Avšak vzhledem k tomu, že sám sebe považuji za osobu lehce ztřeštěnou, o zajímavé zážitky tak není nouze a já přesto často nechávám blog netknutý. Pro vás možná škoda, možná štěstí. Když jsem byl na gymnáziu, tvořit se mi nechtělo, protože jsem často musel psát slohová cvičení pro školní potřeby a nikoli pro osobní potěchu, která byla potlačena omezenou volbou tématu, předepsaným počtem slov, neřkuli celou formou a pojetím. To už je ale pryč a přesto se mi otázka čím by to mohlo být, že píšu, neustále vtírá zpět do mysli? Baví mě psát? Z části určitě ano, ale pravdivější je odpověď, že prostě potřebuji čas od času ulevit své hlavě od emocí a zbytečných myšlenek, kterých mě, bůh ví proč, poslední dva roky napadá (trápí .. 🙂 strašná spousta. Také jsem si všiml, že mám tendence psát, když jsem hodně nevyspalý. To je i důvod a zároveň i omluva pro špatnou úroveň mých artiklů. Štěstí, že je nikdo nečte. To poslední, co bych potřeboval by byla nutnost platit někomu nemocenskou za to, že z důvodu čtení tohoto blogu spadnul ze židle a naštípl si kostrč, nebo si zlomil nohu, ruku, či dokonce vaz. Všichni masochisté čtěte dále – toto rozhodně není poslední článek. Další se už připravuje v mé kuchyni a bude z hrnce (papiňáku) dopravně-hudebního. Snad ho (a vás) přes víkend doklepnu.

Díky tomu, že táta zjistil, že naše stará dobrá a především spolehlivá garážová vrata od paní Výhnálkové (dej pánbůh věčné štěstí té dobrotivé Benešovské prodavačce z vetešnictví) již neplní svou funkci zcela stoprocentně, rozhodla se naše rodina investovat nemalý peníz do koupě vrat nových, krásných, dřevěných, moderních, dálkovým ovladačem ovládaných a designově vydařených od společnosti Lomax. Chvíli se sice koketovalo i s firmou Hermann, ale ta odmítla garantovat stoprocentní funkčnost vzhledem ke stížené instalaci v terénu naší dvojité garáže. Každopádně, vzhledem k blížícímu se termínu instalace bylo zapotřebí vyklidit dotyčnou oblast. Vzhledem k ceně samotných vrat bylo nutné se porozhlédnout po co nejlevnější pracovní síle v naší dědině a přilehlém okolí – jak jinak, podržte se – po mě. Abych nemohl vznést sebemenšího protestu, dokonce i sám mocný vládce našeho království a otec v jedné osobě, taktéž přiložil ruku k dílu, čímž zaručil nejen perfektní synchronizaci všech činností, ale především řád, logiku a klidnou atmosféru. Ti, kteří mě již znají trochu lépe a orientují se v mých myšlenkových pochodech, jistě postřehli značnou dávku dobře cílené ironie, ale možná si nebyli jistí. Zbytečně. Zpět k tématu. Kolem dokola u stěn stály staré, všemi možnými i nemožnými (těmi hlavně) věcmi přeplněné skříně, které bylo potřeba odstranit. Jistě si říkáte, proč se pod nadpisem o pavoučí metropoli skrývá článek o úklidu garáže. Inu proto, protože ona kýžená Arachnia se ukrývala, vtipálka jedna, dokud tedy nebyla odhalena, mezi stěnami garáže a skříněmi. Desítkami mohutných máchnutí koštětem byla za zděšeného pobíhání jejích obyvatel smetena z povrchu zemského. Tedy smetena z povrchu skříňo-zďového. Abych vás již dále neokrádal o čas – byla to fuška, byla to práce, která ale slavila úspěchy, pavouci byli ke své značné nelibosti (a naší spokojenosti) vyhnáni, garáž uklizena a vrata nainstalována. Jen mi později bylo trochu líto, jaký osud potkal toto velké shromaždiště našich osminohých mouchy milujících přátel. Asi bych se ani moc nedivil, kdyby se najednou z čistého nebe sneslo na mojí hlavu gigantické koště a smetlo mě i s mou realitou do horoucích pekel. Takže, kdybych někdy v budoucnu náhodou spatřil obří koště, nebo kartáč letící mým směrem, asi se kdosi rozhodl vyklidit mou garáž. Svinčíku k úklidu by tu bylo dosti 🙂