To si takhle jednou přijdu domů ze školy. Místo zaslouženého odpočinku na mě čeká tradiční dilema, co dělat s načatým odpolednem. Sednu na pohovku a přemítám. Věčný spor škola x zábava ve mně opět začíná doutnat jako černobylské spáleniště těsně po onom osudném okamžiku v roce 1986. U jednoho ucha ďáblík: „Kašli na školu, máš tady přece na počítači tu nejnovější a nejlepší super střílečku! Krev je ještě reálnější než ve skutečnosti!“ Blaženě se pousměji, jelikož vím, že tahle nabídka patří mezi ty, které se neodmítají. Zapnu si to. Po pěti minutách hraní se přihlásí svědomí reprezentované andílkem: „Zejtra píšeš písemku…písemku …a těžkou! Těch deset stránek se ti samo do paměti nevryje!“ Hrome. Co dělat? Krev … nebo krásně od psa oslintaný sešit a nejspíš i jednuška z dobře napsaného testu? Tak si tak sedím před počítačem, když tu ke mně s nevinným úsměvem velkého zubatého draka přistoupí maminka a vyřeší toto dilema za mě. „Jak se máš? Co to zase hraješ? Pusť mě k tomu.“ Načež začne (v té hře) mlátit zombíky páčidlem. Ale oni to jsou mrchy. Jak je někdo uhodí páčidlem, nemají slitování a musí si s dotyčným „popovídat“ vlastnoručně. Netrvá dlouho a ctěná máť klesá poražena na kolena. Že by vztek z prohry lomcoval tou jindy klidnou bytostí? „Mazej se učit!“ řekla smrtelně klidným tichým hlasem. To je mi pane obrat! Tolik zloby … jen pro jeden neúspěch? Ať je to jak chce, nebudu pro jistotu provokovat, a tak zasednu k učebnici. Po dvou hodinách usilovného a opravdu zábavného učení se odvažuji vkročit do obýváku. Už cestou mě zarazily ty podivné zvuky, které se odtamtud linuly. Střelba! Tupé nárazy! Proboha co to zas dávaj za blbost v televizi? Vstoupím do místnosti - úžas. Promnu si oči, jestli se mi to nezdá. Ještě před nedávnem moje zásadně protielektronicky naladěná rodička se nyní zcela oddává jedné z nejkrvavějších počítačových lázní, co si vůbec dovedu představit a to moje představivost rozhodně nepatří k nejmenším. „Co to děláš mami?“ „Počkej, počkej, hned se ti budu věnovat, jenom dohraju tenhle level …“ Super. To jsem dopad. A co toho plyne za ponaučení? Nepouštět rodinné příslušníky k počítači!