Začalo to vcelku nenápadně. Doslechl jsem se, že dvě dobré kamarádky mé ségry píšou svůj blog. Mě, jakožto člověka, který sám blog s tu větším, tu menším úspěchem provozuje, to přirozeně zaujalo. Možnost porovnání své produkce s konkurencí lidí, které znám a tudíž mi nejsou jejich myšlenkové procesy takovou záhadou jako u vás, náhodných kolemjdoucích, je vždy vítaná a poučná.



Musím podotknout, že, ač by tomu název a nicky protagonistek odpovídaly, nejedná se o běžný bárbínovitý růžovoučký opus náctiletých holčiček vydávajících se za slečny, prezentující nejnovější úlety Brada Pitta a dalších pseudohvězd světového ražení, popřípadě veletest dvou nůžek na nehty. Je nepopiratelnou pravdou (a autorky to sami nepochybně také ví), že se jejich věk občas nezadržitelně projevil. Pozor si musí dát především kluci. Přeci jen se jedná o dívčí blog, takže není problém narazit na úlety typu móda, smršť smajlíků (jeden příklad za všechny - xD), které rozhodně nefandím [koneckonců, špatně psanému textu vtip nedodá ani milión těchto emoti-ikon:) Ups, pardon, to mi jen tak ujelo.], dále protahování samohlásek, občas slovíčko, které jakoby uteklo z vypatlátoru (tywoe...), je tam toho dost, nicméně, když se přes toto všechno dokážete přenést, budete odměněni několika úvaho/povídkovými perlami, které opravdu stojí zato si přečíst a kterým se budu věnovat v samostatném odstavci. O technické stránce věci mluvit nebudu. Jakožto amatérský prorok ve své nezměrné aroganci si dovolím odhadnout, že z Aničky ani z Verči (= transkript jejich nicků do normální řeči) webmasterky rozhodně nebudou. Menu, které vždy neochvějně trčí uprostřed nejnovějšího článku, to rozhodně není dobrá vizitka. Nicméně, musím pochválit výběr barev, který nedráždí oči a podporuje čitelnost (na rozdíl od běžné růžové záplavy blogů s červeným písmem a životností týdne).



To, co mě nejvíc zaujalo nejsou popisy módních výstřelků, obrázky batohů, penálů a bůhví, čeho ještě dalšího, ani popisy zážitků. I když jsou některé zajímavé a stojí za to, rozhodně nesahají ani po střapatý šos fraku jednoho článku (by Annuskaaa), který je tak osobitý a rázný, že vás shodí ze židle. Nebo alespoň mne shodil a to jsem ani nic nepil. Název: “Nevím, proč to sem píšu..“ Takovou ukázku psychické prózy, která až jakoby hraničila s počátečním stádiem schizofrenie, která sic lehce nihilisticky, ale autenticky a živě popisuje vnitřní pochody, nálady a pocity jedné slečny, to jsem rozhodně nečekal a možná o to mne to zasáhlo více. Perfektní, ovace ve stoje, podpisy na letišti, číslo účtu ve Švýcarsku.



Už se nebezpečně blíží velká tečka za dnešním příspěvkem. Je čas si udělat pořádek na dvorečku a shrnout poznatky na jednu hromádku slepičího trusu. Stojí za to se vůbec obtěžovat a zadávat do prohlížeče adresu nargilee? Rozhodně ano a nejen kvůli TOMU článku Anči. Mám sice lehkou obavu, že dobrá polovina tvorby nebude stravitelná pro problematiky neznalá individua, nicméně, zkuste to, alespoň něco vám jistě padne do oka. Netvrdím, že se tam budete rádi vracet po celý zbytek života, ale přinejmenším za jednorázové přelétnutí okem rozhodně stojí.



TEČKA.

Aktualizace: blog byl uzavřen a vymazán. Veliká škoda, ale pokusím se zachránit některé články přímo od zdroje.